Euro už je na světě šest let. Je na čase zvážit, jak si vede a zda naplňuje naděje, jež doprovázely jeho zrod.

Tyto naděje nebyly skromné. Od jednotné evropské měny se očekávalo, že díky snížení transakčních nákladů a odstranění kurzového rizika vyústí v plně integrované trhy produktů a financí. To pak mělo zajistit vyšší zisky z obchodu, silnější konkurenci, mohutnější přeshraniční kapitálové toky, nižší výpůjční náklady a více příležitostí pro sdílení rizik, což vše mělo podle očekávání nakonec posílit investice a produktivitu.

Realita zklamala. Ve srovnání s pěti lety před zavedením eura v roce 1999 růst produktivity v Itálii, Německu, Španělsku a Nizozemsku zpomalil, zatímco v Dánsku, Švédsku a Británii, tedy členských zemích Evropské unie, jež zůstaly stranou, za stejné období zrychlil nebo zůstal beze změny. Vskutku, zdá se, že kromě Francie coby skutečné výjimky nebylo euro pro země, jež jej přijaly, žádným požehnáním.

Proč takové zklamání? Nedokázaly se očekávané přínosy nové měny projevit v praxi? Této otázce se věnuje několik nedávných ekonomických studií, jež sledují celou škálu ukazatelů.

Najevo vychází následující:

· Jednotná měna opravdu posílila mezinárodní obchod uvnitř eurozóny, a to asi o 10%. Třebaže byl očekáván větší účinek, na úplné hodnocení je ještě příliš brzy. Každopádně jde o důležitý pozitivní výsledek, neboť mezinárodní obchod se všeobecně považuje za klíčový faktor rychlejšího růstu a vyšší efektivity.

· Očekávalo se, že euro zvýší cenovou transparentnost, čímž by zesílilo konkurenci na trzích produktů. Neexistuje žádný důkaz, že k tomu došlo. Během zavádění programu jednotného trhu, tedy na začátku 90. let, se ceny sbližovaly, ale pak konvergence ustala.

· Přeshraniční investice do eurozóny narostly, avšak v této oblasti je těžší odlišit účinek jednotné měny od dalších průvodních událostí (například privatizací nebo firemních fúzí).

· Peněžní trhy i trhy s dluhopisy jsou dnes v eurozóně plně integrované, což zajišťuje snížení ceny kapitálu pro velké firemní příjemce úvěrů. Maloobchodní bankovnictví však zůstává rozdrobené hranicemi států; domácnosti a menší výrobci tak žádný větší vliv nepocítili.

· Očekávalo se, že euro získá mezinárodní úlohu a tím nakonec zlepší odolnost Evropy vůči hospodářským šokům. Mohutně sice přibývá mezinárodních dluhopisů denominovaných v euru, ale likvidita devizových trhů není v případě eura větší než byla u národních měn, jež nahradilo, a euro stále ani zdaleka nedokáže zpochybnit převahu dolaru.

Samozřejmě, euro nikdy nebylo jen ekonomickým projektem. Jedním z hlavních motivů jeho zastánců byla snaha posílit evropskou politickou integraci. Euro se skutečně rychle stalo symbolem evropské jednoty. Na otázku „Co pro vás osobně znamená EU?“ 50% občanů 15 zemí, jež tvořily EU před rozšířením v květnu 2004, odpovědělo „euro“ – šlo o druhou nejčastější odpověď (hned za „možností cestovat, studovat a pracovat kdekoli v EU“).

Přesto tento symbol nepřidal EU ani eurozóně na popularitě. Podpora členství zůstává v patnáctce členských zemí z doby před rozšířením na úrovni z poloviny 90. let (a pod maximem z roku 1990), přičemž podpora eura není vyšší než v roce 1997.

Jistěže, zavedení eura bylo opravdovou revolucí a všechny jeho dopady ještě nemůžeme vidět. Jedno je však jasné: tato revoluce proběhla na vratkých základech národních ekonomik. Transformovala nejvyšší patra evropského hospodářství – finanční trhy a instituce makroekonomických politik –, ale nijak se nedotkla prastarých kořenů deformací na straně nabídky, vyvolaných mylnými národními politikami v 70. a 80. letech.

Skličující hospodářskou výkonnost eurozóny zapříčiňují tyto deformace, nikoliv nedostatky jednotné měny. Země, jež přijaly euro, charakterizovaly v 90. letech chatrné instituce trhu práce, přebujelé penzijní systémy, vysoké zdanění příjmů z pracovní činnosti a neefektivní sektory služeb – a to se dosud nezměnilo.

Zásadnějším problémem eura je to, že jeho přijetí nepřinutilo země eurozóny k tomu, aby se vypořádaly s těmito fundamentálními nedostatky. Očekávalo se, že úplná integrace trhů produktů a financí odhalí neefektivnosti a že investice se odkloní od loudavců ke zdatnějším zemím. Ačkoliv reformní úsilí v 90. letech zesílilo v celé Evropě, jak v zemích uvnitř eurozóny, tak mimo ni, existuje jen málo důkazů o tom, že by „ti uvnitř“ zavedli dalekosáhlejší a zásadnější reformy na straně nabídky než „ti mimo“.

Larry Summers, bývalý ministr financí USA a současný rektor Harvardovy univerzity, označil kdysi jednotnou evropskou měnu za „odvracení pozornosti“ od vážných reforem na straně nabídky, s nimiž se Evropa musí vyrovnat. Takový úsudek je snad příliš příkrý, neboť nevíme, zda by EU a jednotný trh bez jednotné měny přežily. Jedno je ale jisté: Evropa si nemůže dovolit další „odvracení pozornosti“. Hlavní výzvou, jíž revoluce eura čelí, je rekonstrukce chatrných evropských základů na straně nabídky. Jde o výzvu, s níž je třeba se vypořádat u jejích kořenů na národní úrovni.