ŠTRASBURK – Evropská unie nedávno zahájila politiku „konstruktivního angažmá“ s Běloruskem. Už bylo načase. Do té doby byla politikou EU izolace Běloruska, které samo o izolaci usilovalo.

Tato politika nedosáhla téměř ničeho s výjimkou posílení autoritativního vůdce této země, prezidenta Alexandra Lukašenka. Nyní tedy vedoucí představitelé EU opožděně a poněkud zdráhavě akceptovali, že chtějí-li podpořit reformy v Bělorusku a stáhnout tuto zemi z těsné oběžné dráhy kolem Ruska, potřebují s Lukašenkem jednat pragmaticky.

Toto pochopení neznamená, že by Evropa měla zavírat oči před povahou Lukašenkova režimu. Členské země EU právem znepokojuje stav lidských práv v zemi, které někteří lidé přezdívají „Kuba východu“. Politický útlak a omezování svobody tisku jsou v Bělorusku i nadále běžné. Totéž – a možná i horší věci – však lze říci také o Číně, a přesto EU investovala značný politický kapitál do strategického a mnohovrstevnatého partnerství s jejími vládci.

Bělorusko je chybějící článek v postsovětské demokratizaci a reintegraci východní Evropy. Evropští činitelé si dali velmi záležet, aby rozšiřování EU nevytvořilo nové dělicí linie mezi Běloruskem a jeho sousedy na západě a severu – Polskem, Litvou a Lotyšskem –, kteří do unie vstoupili v roce 2004. Vzhledem k jejich společným historickým, obchodním i rodinným vazbám jsou dnes tyto země největšími zastánci zlepšení vztahů s Běloruskem.

EU rovněž náhle objevila potřebu společné politiky vnější energetické bezpečnosti, v neposlední řadě proto, aby diverzifikovala dodávky z Ruska. Vzhledem k faktu, že 20% ruského plynu určeného pro Evropu prochází Běloruskem, se stal stabilní a strukturovaný vztah s vládou této země prioritou. Lukašenko se zase z ekonomických důvodů rozhodl, že jeho země potřebuje podporu EU a nemůže už být závislá výlučně na Rusku, aniž by za to platila těžkou politickou cenu.

Tání ve vztazích mezi EU a Běloruskem však musí být založeno na recipročních a trvalých krocích. Žádné strategické partnerství EU koneckonců není bezpodmínečné. EU však musí být připravena reagovat na patrný posun Běloruska ve prospěch domácích reforem, větší otevřenosti a úcty k základním demokratickým právům.

Například nedávné propuštění politických vězňů v Bělorusku rázem odstranilo jeden z klíčových důvodů nevraživosti EU vůči Lukašenkovi. Toto gesto je spolu se svobodným vydáváním opozičních novin přesně tím krokem, který podnítí zájem EU o rozšířený vztah. Stejně tak musí Bělorusko pozitivně reagovat na kroky EU směrem k normalizaci vztahů, jedním z nichž by mělo být odvolání cestovních omezení vůči Lukašenkovi a dalším vysoce postaveným činitelům.

Propuštěním politických vězňů Lukašenko samozřejmě neodčiní své předchozí výstřelky. Politická opozice vůči němu je však beznadějně rozdělená, sužovaná vnitřními půtkami a neschopná stát se vážným ohrožením jeho vlády. Navíc se zdá, že je Lukašenko v Bělorusku skutečně populární. Venkovské a starší obyvatelstvo si – podobně jako v dalších postsovětských republikách – zjevně cení hospodářské stability a společenského pořádku více než demokratického vývoje.

Někteří pozorovatelé se domnívají, že Lukašenko dělá Západu cynické nabídky, aby vymohl větší podporu z Ruska, zejména v době hospodářské krize. Ačkoliv však Lukašenko pravděpodobně hraje hru „rozděl a panuj“, nakonec se bude muset rozhodnout.

Čím těsněji se přimkne k EU, tím větší pozdvižení vyvolá v Kremlu. Rusko je hypercitlivé na ohrožování svého vlivu na území někdejších sovětských satelitů, které označuje za „blízké zahraničí“. Loňská letní válka v Gruzii a tradiční úsilí Kremlu destabilizovat prozápadní vládu na Ukrajině slouží jako varování, co může Lukašenko očekávat, bude-li jednat unáhleně.

V době, kdy se běloruská ekonomika hroutí a exportní trhy skomírají, by Rusko mohlo Lukašenkovy zranitelnosti využít. Kreml zvažuje běloruskou žádost o úvěr ve výši dvou miliard dolarů, avšak pokud Bělorusko tyto peníze získá, může očekávat, že bude muset zaplatit vysokou politickou cenu. Možná bude muset Lukašenko přijmout ruský rubl, přinejmenším jako rezervní měnu.

Rusko by také mohlo trvat na užší vojenské spolupráci včetně rozmístění ruských raket v Bělorusku v reakci na plánovaný raketový deštník Spojených států v Polsku a České republice. Premiér Vladimir Putin a prezident Dmitrij Medveděv mohou rovněž trvat na tom, aby Bělorusko uznalo nezávislost gruzínských oblastí Abcházie a Jižní Osetie, vyhlášenou po válce loni v létě, poněvadž budou vědět, že takový krok odradí EU od dalších závazků vůči Bělorusku.

Také spoléhání se Běloruska na levné dodávky energie z Ruska by se dalo využít jako páka. Protože však ruská ekonomika klesá, je možná Bělorusko v silnější pozici, než si samo uvědomuje. Potřebuje totiž lepší přístup na globální trhy a konečnou podporu přijetí do Světové obchodní organizace, což je jeden z největších vyjednávacích trumfů EU a jedna ze základních ruských slabin.

Nyní nastal čas, aby nejvyšší představitelé EU předložili Lukašenkovi jasnou alternativu vůči závislosti na Rusku. Prvním krokem v tomto procesu bylo přijetí Běloruska do Východního partnerství EU, nového rámce vztahů se šesti postsovětskými republikami ve východní Evropě a na Kavkaze.

Je předčasné zvát Lukašenka na zahajovací summit této iniciativy v Praze 7. května. Po letech zakrňování však vztahy mezi EU a Běloruskem konečně nabízejí nějaký příslib do budoucna. Velká část zodpovědnosti leží na Lukašenkovi, avšak EU musí vynaložit maximální úsilí, aby vtáhla Bělorusko do rodiny evropských států, kam patří.