Kjótó – S nástupem roku 2009 Microsoft předběžně předvádí svůj operační systém příští generace, Windows 7, který je pozoruhodný pouze tím, že je téměř totožný se všemi předchozími verzemi. Stagnace v oblasti výpočetního designu nepřekvapuje, poněvadž tato povědomost je pohodlná.

Jenže může také dusit rozvoj. Činnost vojenských výzvědných služeb závisí na neustálém zdokonalování komunikace, takže v této sféře se design neustále mění. Některé z těchto inovací nakonec prosáknou až do hlavního proudu, takže letmý pohled na současné experimenty může odhalit, jak bude jednou zřejmě vypadat interakce mezi běžnými počítači a co by to mohlo přinést.

Laický uživatel se s technikou setkává především jako s interaktivním rozhraním. Lidé zřídka uvažují nad tím, že hmatatelné rysy považované za neodmyslitelné prvky „počítače“, vznikly jako imitace jiných předmětů; například klávesnice zdědila svou podobu od psacích strojů a monitory od televizí.

Na monitoru počítače je virtuální kancelář z poloviny minulého století, typická papírovými dokumenty, kartotékami a odpadkovým košem. Tento formát připomínající jednostranné okno, známý jako WIMP (což je akronym z anglického „okno, ikona, myš, kurzor“), je univerzálním paradigmatem už od 80. let – ve světě počítačů od starověku.

Tyto formáty se považují za samozřejmost, podobně jako klávesnice telefonu či palubní deska automobilu, což jsou rovněž uživatelská rozhraní. Snadno se zapomíná, že před lety telefony neměly ani tlačítka, ani vytáčecí číselník – bylo třeba zvednout sluchátko a požádat operátora o spojení. Číselník se objevil až v roce 1919, když první skupina „výzkumníků na poli uživatelských rozhraní“, která sama vznikla ve společnosti Western Electric, uvažovala nad tím, jak by měla vypadat co neintuitivnější forma.

Při zdokonalování počítačového rozhraní je klíčem právě forma. Náznaky nového paradigmatu jsme zahlédli u iPhonu od firmy Apple, který umožňuje gestikulaci pohyby prstů, ale vizualizace koncepcí uvnitř komunity výzvědných služeb mohou být tak radikální, že většina běžných uživatelů by stěží rozpoznala, o co se vlastně jedná. Návrhy se inspirují kognitivní vědou, uměním, dokonce vědeckofantastickými díly. Je paradoxní, že jeden ze současných trendů sahá daleko do minulosti, k tradiční japonské koncepci známé jako katači , která se proměňuje v mezinárodní hnutí.

„Katači“ znamená v japonštině doslova „forma“, ale tento pojem má spletité konotace, které v ostatních jazycích neexistují. Jde o slovo složené ze dvou výrazů, „kata“ (vzor) a „či“ (kouzelná moc), takže obsahuje nuance jako „úplná sestava“ a „tvar vyprávějící přitažlivý příběh“.

Tento bohatší pojem vychází ze starobylé japonské kultury, která si všímala překryvu mezi geometrií a významem. Čínský znak pro „formu“ v sobě část tohoto uvažování ukrývá, neboť využívá ideogramů. Před čtyřmi tisíci let Čína vyvinula systém písma, který vyjadřuje pojmy jednak jako myšlenky, jednak jako obrázky. Představy jako „dřevěná stavba“ a „krása“ se zaznamenávaly pomocí symbolů, které spojením mohly vytvořit nový pojem, například „forma“.

V zemích kolonizovaných Čínou byly vlády nuceny tento piktografický systém zápisu přijmout, aby jim bylo možné zasílat politické regulace. Avšak výslovnost jednotlivých znaků nikdo nekontroloval. Kolonizované skupiny si mohly zachovat prvky místní kultury prostřednictvím odlišných zvukových podob téhož psaného „slova“, protože společný význam existoval pouze v jeho podobě.

Soudobí vědci zabývající se uživatelskými rozhraními se o katači zajímají, protože může odhalovat, jak forma napomáhá lidské interakci. Tradičním příkladem je čajový obřad, který se v Japonsku vyvinul na konci šestnáctého století. Formát je jednoduchý – hostitel podává čaj s nějakými cukrovinkami, hosté jej vypijí a pak vyjádří své díky; to je vše.

Cizincům často nejde do hlavy, proč taková minimalistická událost vyžaduje roky cviku. Motivace k tomuto umění je ale společná všem kulturám: představte si talentovaného hostitele z libovolné země, jehož způsoby jsou natolik uvolněné, že hosty prodchne nálada tiché blaženosti.

U čajového obřadu byla tato schopnost vycizelována v umění, které spojuje použité látky, význam a náladu. Hostitelé s mimořádným umem vědí, jak lze prožitek hostů prohloubit důkladnou přípravou náčiní, hloubavými rozmluvami a přirozenými, leč plně ovládanými tělesnými pohyby. Zamýšlený význam události ztělesňují fyzické úkony, takže nositelem významu se stává veškeré prostředí. Styl pohoštění často doznává drobných úprav, aby se projevila osobnost hostitele.

Operační systém založený na postřezích z  katači by využíval právě tohoto překryvu mezi tvarem, smyslem a prostředím. Mohl by vám umožnit, abyste pocítili „formu“ konceptu ve vlastních rukou. Nebo by mohl dávat najevo spolehlivost údajů tím, zda jsou úhledně předloženy nebo je jejich vzhled neúpravný, aby to bylo možné na první pohled odhadnout. V budoucnu nám snad rozhraní umožní komunikovat přes hranice jazyků tím, že nás vtáhnou do sestav obrázků – hybridní směsi filmu, architektury a emailu.

Výmluvné ikony mohou představovat myšlenku, ale spletité nuance a situace dokážou vyjádřit, jedině poskytují-li několik úrovní porozumění. Vědci v oblasti výpočetní techniky mají možná ojedinělou příležitost umožnit bohatší komunikaci a v důsledku toho snad i stabilnější budoucnost. Právě proto doufejme, že se touto takzvanou „rušivou“ stránkou techniky bude v letošním roce zabývat větší množství vývojářů.