Saturday, October 25, 2014
1

Jak rozbít neoklasický monopol v ekonomii

Politice ekonomického rozvoje už 25 let dominuje takzvaný „washingtonský konsensus“ skládající se z opatření namířených na rozšíření role trhů a omezení role státu. Jak v roce 2002 prohlásil John Williamson, který zmíněný termín zavedl, tato opatření „jsou alfou a omegou, a proto si také vynutila konsensus“.

To už neplatí. Renomovaný ekonom z Harvardovy univerzity Dani Rodrick je zatím posledním, kdo zpochybnil intelektuální základy washingtonského konsensu ve své přesvědčivé nové knize s názvem One Economics, Many Recipes: Globalization, Institutions, and Economic Growth ( Jedna ekonomie, mnoho receptů: globalizace, instituce a hospodářský růst ). Rodrik zastává tezi, že ačkoliv ekonomie je jen jedna, existuje mnoho receptů na rozvojový úspěch.

Rodrik prokázal ostatním velkou službu, když tak otevřeně formuloval tvrzení o „jedné ekonomii“. Kritik, který by stejně jako on prohlašoval, že ekonomie umožňuje pouze jeden teoretický přístup, by byl označen za paranoidního, zatímco Rodrikova reputace vytváří příležitost k debatě, která by jinak nebyla možná.

Teze o „mnoha receptech“ předpokládá, že se země úspěšně rozvíjejí zaváděním rozmanitých politik šitých na míru konkrétním místním podmínkám, nikoliv dodržováním nejlepších praktických formulí koncipovaných ekonomickými teoretiky. To je hozená rukavice washingtonskému konsensu a jeho konceptu privatizace, deregulovaných trhů práce, finanční liberalizace, mezinárodní hospodářské integrace a makroekonomické stability založené na nízké inflaci podle vzoru „všichni do jednoho pytle“.

Zatímco je však teorie mnoha receptů velmi lákavá, podporují ji empirické zkušenosti a vyvolává ducha teoretické plurality, tvrzení o „jedné ekonomii“ je pomýlené, neboť z něj implicitně vyplývá, že jedinou skutečnou ekonomií je neoklasická ekonomie hlavního směru..

Odhalování této úzkoprsosti je obtížné částečně i proto, že neoklasičtí ekonomové spolu vedou „rodinný spor“ – jedni věří, že tržní ekonomiky v reálném světě se blíží dokonalé konkurenci, zatímco druzí nikoliv. Ti, kdo tomu věří, se ztotožňují s takzvanou „chicagskou školou“, mezi jejíž čelní představitele patří Milton Friedman a George Stigler. Ti, kdo nevěří, se identifikují se „školou MIT“ spojenou s Paulem Samuelsonem. Rodrik patří do školy MIT, stejně jako „zdomácnělé“ osobnosti typu Paula Krugmana, Josepha Stiglitze a Larryho Summerse. Toto štěpení zastiňuje uniformitu myšlenek, která se skrývá v pozadí.

Chicagská škola tvrdí, že tržní ekonomiky v reálném světě produkují zhruba efektivní (takzvané „pareto-optimální“) výsledky, které veřejná politika nemůže zlepšit. Na jakémkoliv státním zásahu do ekonomiky tak někdo musí tratit.

Škola MIT naopak argumentuje tím, že ekonomiky v reálném světě jsou postiženy pronikavými selháními trhu včetně nedokonalé konkurence a monopolů, externalit spojených s problémy, jako je znečištění životního prostředí, a neschopnosti zajišťovat veřejné statky typu pouličního osvětlení nebo národní obrany. V důsledku toho mohou politické zásahy, které řeší selhání trhu – a také rozsáhlé informační nedokonalosti a neexistenci mnoha potřebných trhů –, nakonec prospět všem.

Nic z toho však nesouvisí se spravedlností, která představuje oddělenou otázku. Chicagská škola ani škola MIT netvrdí, že tržní výsledky jsou spravedlivé, protože skutečné tržní výsledky závisejí na počáteční distribuci zdrojů. Pokud byla tato distribuce nespravedlivá, pak budou nespravedlivé i současné a budoucí výsledky.

Ekonomové chicagské školy podle všeho věří, že výsledky v reálném světě jsou přirozeně nefér a především že snahy o nápravu nespravedlností jsou příliš nákladné, protože manipulace s trhy způsobuje ekonomickou neefektivitu. Domnívají se, že vládní intervence mají sklon generovat vlastní nákladná selhání v důsledku byrokratické nekompetentnosti a vyhledávání prebend, zatímco soukromé zájmy se snaží směřovat politiku tam, kde je to pro ně výhodné.

Ekonomové školy MIT zastávají názor právě opačný: spravedlnost je důležitá, protože reálný svět je nepřijatelně nefér a vládnímu selhání lze předejít kvalitním institucionálním rámcem, do něhož patří i demokracie.

Tyto rozdíly odrážejí intelektuální bohatost neoklasické ekonomiky, ale nijak neospravedlňují tvrzení, že existuje pouze jedna ekonomika. Naopak heterodoxní ekonomové jako Thorstein Veblen a Joseph Schumpeter už dávno nadnesli mnohá z dnešních módních témat neoklasické ekonomie, včetně role sociálních norem nebo vztahu mezi technologickými inovacemi a obchodními cykly.

Heterodoxní ekonomie obsahuje teoretické koncepty, které jsou zásadně neslučitelné s neoklasickou ekonomií v kterékoliv z obou současných forem. Tyto koncepty mají za následek podstatně odlišná vysvětlení reálného světa, včetně distribuce příjmů a určujících faktorů ekonomické aktivity a růstu. Navíc často vyúsťují v odlišné politické recepty.

Zesnulý Robert Heilbronner – jeden ze Schumpeterových nejrenomovanějších studentů – pohlížel na ekonomii jako na „světskou filozofii“. A stejně jako jsou filozofové rozděleni v otázce podstaty pravdy a pochopení, je ekonomie rozdělena v otázce fungování reálného světa. V ekonomii stejně jako v jiných společenských vědách by měla různá paradigmata existovat vedle sebe. V praxi však dominance víry v „jedinou ekonomii“, zejména v Severní Americe a v Evropě, stále více vede k úzkému a exkluzivistickému pohledu na tuto disciplínu.

Tato realita se obtížně sděluje. Jedním z důvodů je, že liberální neoklasičtí ekonomové jako Stiglitz a Krugman sdílejí některé hodnoty s heterodoxními ekonomy a sdílené hodnoty lze snadno zaměnit se sdílenou analýzou. Další důvod spočívá ve skutečnosti, že heterodoxní ekonomové se s ekonomy ze školy MIT často shodnou také v otázkách politiky, třebaže je jejich argumentace odlišná. A konečně většina lidí nevěří, že by ekonomové mohli být tak smělí, aby prosazovali jediný pohled na ekonomii.

Teze o „mnoha receptech“ obohacuje příspěvek neoklasických ekonomů k debatě o rozvoji a řada jejích politických východisek najde podporu i u heterodoxních ekonomů. Nedaří se jí však řešit hluboké intelektuální spory týkající se hospodářského rozvoje, obchodu a globalizace, protože odmítá přiznat legitimitu těchto sporů.

Opakováním výroku o „jedné ekonomii“ Rodrik bezděky odhaluje cenzuru zakořeněnou v současné ekonomii. Velkou hozenou rukavici nepředstavuje přiznání, že existuje mnoho receptů, ale spíše vytvoření prostoru i pro jiné perspektivy ekonomické analýzy a politiky.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (1)

Please login or register to post a comment

  1. Commentedsrinivasan gopalan

    The contention that there is only one economics but there are many recipes for development success can be used not only to debunk Washington Consensus but also the demise of Communism in the 1980s when the Soviet Union and its satellite East bloc economies collapsed like a pack of cards. Even when India fell into Washington Consensus after it had to contract a jumbo IMF loan to bail itself out from the brink of bankruptcy in 1991 by burying licence raj and ushering in trade and industrial policy reforms, the reform architect and the former Prime Minister Narashima Rao realized the danger of persisting with it. So in 1994 when he addressed the world economic forum in Davos and also subsequently in Berlin's famous Humboldt University, he coined the familiar 'middle-path' India wanted to pursue in her measured march to liberalize its economy. In all subsequent happenings and by the various governments including the present one, the sweeping reforms that were sought by global institutions or developed countries could not be put into practice as India firmly believes in its own self-styled joint sector approach to development. India's private sector dare not step into long gestation infrastructure project unless public investment of substantial amount is made. It is time that developed world particularly the US, the citadel of capitalism, recognized this bitter truth. In point of fact even at the height of global financial meltdown, most of its investment banks had to be bailed out by public money on the premise that they were too big to be lost! As Mr. Palley rightly put it that in both philosophy and economics, the path to eventual goal is the same but there are several ways to reach the final destination!
    G.Srinivasan, New Delhi, India

Featured