Náboženské autority v zemích Perského zálivu a v Saúdské Arábii mne často zvou k účasti na setkáních, která se konají s cílem vybízet lidi k dodržování islámské víry a zákona, ale současně se vyhýbají jakýmkoliv debatám souvisejícím s politikou či politickými právy. Moji hostitelé totiž tvrdí, že politická práva jsou vymezována samotnými vládnoucími režimy a ty se drží učení koránu.

Nedávno jsem však dostal pozvánku z Faisalova centra pro islámský výzkum a studie, které mělo zájem, abych pohovořil o demokracii nebo o „dobrém vládnutí“, jak to účastníci nazývali. V Saúdské Arábii bylo toto téma donedávna tabu, neboť tamní režim neposkytuje žádný prostor pro politickou diskusi a nařizuje lidem, aby poslouchali, podrobovali se a otázky vládnutí ponechali na svých panovnících.

Bylo zřejmé, že cílem organizátorů konference je oživit náboženský a politický projev za účelem nalezení střední cesty mezi islámskou vírou a demokracií. Argumentoval jsem tím, že islámská právní věda je slučitelná s demokratickými hodnotami, jak pochopilo mnoho islámských učenců. Každá země, která si zvolila demokracii, se přiblížila k dosažení cílů islámu v podobě rovnosti a sociální spravedlnosti.

V islámském světě demokracie trpí kvůli skepsi vůči všemu, co přichází ze Západu, zejména z USA. Někteří političtí představitelé tak v demokratizačním úsilí spatřují novou formu kolonialismu nebo imperialismu v přestrojení.

Váhavost zemí v regionu osvojit si demokracii však přesahuje pouhý strach ze západní hegemonie. Existuje hluboký filozofický spor o povahu demokracie. Někteří islámští myslitelé poukazují na zákonitý rozpor mezi islámskými a demokratickými hodnotami. Tvrdí, že islám vyžaduje podřízenost vůli Boží, zatímco demokracie předpokládá podřízenost vůli lidu. Tato představa byla jasně patrná v díle Saída Kotba, podle něhož parlamenty brání lidem v tom, aby se podřídili Boží vládě.

Kotbovo chápání je ovšem v rozporu se zavedeným učením proroka Mohameda, který na Arabském poloostrově vytvořil první skutečný stát, když vyhlásil Medínskou ústavu, v níž se konstatovalo: „Mohamed a Židé z Bani-Aofu [kteří byli v té době občany Medíny] jsou jeden národ.“ Společenské vztahy tedy měly být založeny na rovnosti a spravedlnosti, nikoliv na náboženském přesvědčení.

Nejvýznamnější politické příměří proroka Mohameda, totiž Hodibijská dohoda mezi jeho vznikajícím národem a vůdci Kurajšovců (tehdy dominantním kmenem v Mekce), jasně konstatovalo, že „všichni se mohou svobodně připojit k lize Mohamedově, či k lize Kurajšovců“. Řada nemuslimských kmenů, jako byli křesťané z Nagranu, Židé z Fadku a pohané z Chozáji, se připojila k Mohamedově lize a stala se součástí islámského státu. Všechny muslimské i nemuslimské kmeny měly stejná práva i svobody a těšily se ochraně státu. A co bylo nejdůležitější, později byla otevřena Mekka, aby ochránila pohanský lid z Chozáji před útoky Kurajšovců.

Mohamedovým záměrem tedy nebylo vybudování teokratického či náboženského státu pod vládou mullů. Mohamed zakládal demokratický občanský stát, kde si byli lidé rovni v právech i závazcích.

Uvedeme-li skutečné pochopení islámu a demokracie v soulad, pak si podle mého názoru plně uvědomíme bohatství islámského experimentu. Zároveň by to mohlo dodat obrovský náboj demokratickému experimentu tím, že by se přiblížil muslimské ulici. Islámský hlavní proud si však nejprve musí uvědomit důležitost demokratické reformy, což je možné pouze při jasném pochopení prorokova odkazu, jenž slibuje skutečná řešení pro každou dobu a místo.

Ačkoliv zakládání studijních center, v nichž se diskutuje o konceptu islámské demokracie, odráží přirozený vývoj islámského myšlení, zákonitě se setká s odporem. Během jednoho semináře, jehož jsem se zúčastnil, například šajch Ahmad Radžíh z Imámovy univerzity zlostně reagoval na slova tuniského vědce Saláha Edína Džorašího: „Jak můžete očekávat, že v islámu akceptujeme svobodu vyznání? Něco takového existuje pouze ve vašich iluzích. My věříme v náboženství, které nesmlouvá s tím, co je správné, ani neváhá ve víře. Věříme v náboženství, které nám nařizuje zabíjet konvertity. V našem národě není místo pro zlovolného či odpadlíka.“

Nemohu dost dobře pochopit, jak si může šajch Radžíh nevšimnout (nebo nevšímat) veršů v koránu, které nám jasně nařizují, abychom činili pravý opak:

„Nebudiž žádného donucování v náboženství!“,

„nejsi nad nimi ten, jenž zaznamenává“,

„neposlali jsme tě, abys byl nad nimi dozorcem“, a

„a rci: ‚Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!‘“

V koránu existuje i mnoho dalších veršů nesoucích poselství tolerance a svobody. Důl islámské právní vědy je velmi bohatý, ale problém spočívá ve způsobu, jakým jsou jeho poklady využívány. Jak kdysi říkali staří Arabové: „Volba je kusem lidské mysli.“ Dnešní boj v islámském světě je bojem o kus muslimské mysli.