CAMBRIDGE: Výsledné protokoly MMF zůstávají i nadále perfektní – od poloviny roku 1997 pět velkých záchranných akcí, a taky pět velkých přehmatů. Nejnověji vylétla z kolejí Brazílie. Její měna v minulém týdnu zkolabovala a její trh s cennými papíry se zřítil. Tato zkáza pravděpodobně nepoškodí jen samotnou Brazílii, ale rovněž velkou část Latinské Ameriky.

Tomu všemu bylo možné předejít. Trojice vůdců, řídící brazilskou hospodářskou politiku – její vláda, Mezinárodní měnový fond a úředníci Spojených států – prokázala příkladnou lhostejnost. Dokud nebude především MMF vyzván, aby se konečně začal vážně zabývat svými prohrami, bude každý riskovat, že vyvolá finanční otřesy, jež by mohly podkopat životní standardy v rozvojových zemích a ohrozit globální stabilitu.

Tedy na rovinu, MMF byl příliš posedlý Wall Street-em. Jste-li totiž, řekněme americká banka s brazilskými investicemi, pak si budete přát, aby Brazílie udržovala svůj směnný kurs, dokud nebudete zpětně vyplacena (potom, ať se děje, co se děje!). A tak tlačíte na MMF a americké Ministerstvo financí, aby neustále naléhaly na Brazílii, nebo Rusko, nebo jakoukoliv jinou nešťastnou zemi, jež je příjemcem půjček MMF, aby tyto hájily své měny. To vám přinejmenším poskytne potřebný čas na co nejrychlejší přesun vašich peněz v neporušeném stavu, než dojde k jakýmkoliv změnám v hodnotě dané měny.

Naštěstí jsou tyto katastrofální politiky pomalu opouštěny – ovšem příliš pozdě a za příliš velkou cenu. Skutečně, brazilský trh s cennými papíry se vzpamatoval, a to díky zprávě, že brazilské měně – reálu – bylo umožněno se volně pohybovat, a tak byla noční můra měnových restrikcí zažehnána.

Brazilská měna, která byla po léta nadhodnocena, zcela vyčerpala brazilské exportéry a výrazně přispěla k nízkému hospodářskému růstu. Proč? V roce 1994 Brazílie strádala hyperinflací, kdy ceny rostly o 2000% každý rok. Pak ministr financí (nynější president) Fernando Henrique Cardoso zavedl novou měnu se stabilním kursem k americkému dolaru, zhruba 1 reál k 1 dolaru. Inflace prudce poklesla, i když ještě nějaký čas trvalo, než byla úplně zastavena, Brazílie se začala vzpamatovávat, přestože relativní náklady na výrobu ještě po nějakou dobu vzrůstaly.

Do konce roku 1995 byla inflace zdolána, ale exportéři doslova vyždímaní. Místní ceny se totiž zdvojnásobily, zatímco ceny exportní zůstaly nezměněny, protože každý 1 dolar exportů byl proměněn ve zhruba 1 reál místních příjmů.

Finanční trhy si vyvodily dopady tohoto stavu a očekávaly devalvaci. Pro Brazílii, aby mohla dále chránit svoji měnu, bylo nezbytně nutné nemilosrdně udržovat doma vysoké úrokové míry, aby podpořila investory, domácí i zahraniční, dále riskovat držbu svých peněz v Brazílii. Zahraniční poskytovatelé úvěrů takové zdrcující úrokové míry nepovažují za důležité (anebo si to alespoň myslí). Alespoň pokud je obrana měny úspěšná po šest měsíců, což je veškerý čas, který mezinárodní banky poskytující 90-ti denní půjčky potřebují na to, aby mohly prásknout do bot.

Brazilská vláda, MMF a USA se touto cestou nemusely dát. Bylo na ně naléháno, aby umožnili jemné oslabení reálu, postupné a dle vývoje tržních sil, aby tak obnovily ziskovost vývozu. Ale v roce 1996 se stal Cardoso presidentem, a zamiloval se do stabilního – byť nereálného – směnného kursu. Když udeřila asijská krize v roce 1997, MMF a USA zcela krátkozrace uvěřily, že by stabilita v oblasti směnných kursů mohla světové ekonomice pomoci, a také Brazílii. Podpořili proto presidenta Cardosa v obraně nadhodnoceného reálu pomocí přísných opatření. A on jej bránil. Úrokové míry stoupaly o 50% ročně, jen aby povzbudily rozmarné investory v držbě brazilských aktiv. Investoři ale nejsou slepí. Dobře věděli, že měla je nadhodnocená. Ovšem při 50-ti procentním ročním výnosu se vyplatí hazardovat, a oni dokonce předpokládali (a správně), že kdyby bylo třeba, MMF vloží do hry další spoustu dolarů, aby brazilskou měnu podpořil.

Během roku 1988 se dostalo brazilské hospodářství do kritické situace a jak se dalo očekávat, upadlo do recese. Vysoké úrokové míry vzedmuly rozpočtový deficit do závratných výšin, protože brazilská vláda byla zadlužena krátkodobými půjčkami a finanční náklady na jejich splacení byly obrovské. Deficit se nafoukl ze 4% národních příjmů v roce 1997 na 7% v roce 1998. Brazilští investoři a americké banky začaly z ekonomiky peníze stahovat, nuceni centrální bankou prodávat vzácné dolary, aby se tak udržela posvátná stabilita měny.

Bývalo by bylo výhodnější v roce 1998 úrokové míry snížit a ponechat reál volnému pohybu směrem k jeho reálné úrovni. Když Rusko v srpnu roku 1998 zkolabovalo a investoři začali z nově se rozvíjejících trhů prchat, USA a MMF rozhodly Brazílii půjčit a hodit jí tak příslovečné lano, aby se na něm mohla oběsit.

Loni v prosinci, aby MMF utěšil finanční establishment, oznámil Brazílii: “nemějte obavy o pokles vašich zahraničních rezerv, dáme vám na obranu vaší měny dalších 41 miliard dolarů krátkodobých půjček.” To bylo velmi záludné. Půjčky MMF jsou totiž efektivně využity jen na vyplacení zahraničních investorů, ať už skrze velice přímé mechanismy (jako tomu bylo, řekněme v Koreji v prosinci roku 1997), nebo nepřímo, kdy centrální banka jako součást obranných opatření na záchranu měny prodává dolary na zahraničním finančním trhu. Brazilští daňoví poplatníci ale nyní budou tvrdě postiženi a sociální i další výdaje budou omezeny, jen proto, aby bylo možné splatit MMF jeho 41 miliard dolarů.

Nyní už Brazílie upustila od ochrany své měny, ale až poté, co poslala svoji ekonomiku na cestu stagnace a vybudovala veliký dluh následovaný rokem astronomických úrokových měr. Tím, že Brazílie zavedla plovoucí směnný kurs, získala jistý volný prostor ke snížení úrokových měr a odvrátila stagnaci. Nicméně mnoho investorů stále může zpanikařit a rozhodnout se z Brazílie utéct a stejně tak i ze zbytku Latinské Ameriky. Jde tedy o jednoznačné selhání washingtonské politiky, jenž jen přilila oleje do ohně, načež následoval generelní ústup z regionu, sevření ekonomiky a nakonec všeobecné rozšíření strádání.

Strategie MMF-USA, radící zemím bránit své směnné kursy pomocí vysokých úrokových měr krytých záchrannými půjčkami MMF, by měla být okamžitě zamítnuta a s výkonným ředitelem MMF, M. Michele Camdessusem by měli vyrazit dveře. Brazílie procitla, ale čeká ji strastiplná cesta. Ostatní rozvojové země by měly zavést plovoucí směnné kursy a středně vysoké úrokové míry, a co víc, měly by se vyhnout záchranným půjčkám MMF jako čert kříži.

Po celé Latinské Americe bude zapotřebí, aby velké mezinárodní banky a národní vlády spolu vyjednaly zodpovědné cesty vedoucí kupředu, takové, na kterých se vlády budou chovat zodpovědně a realisticky, zatímco velké banky si budou vědomy svých kolektivních zájmů a budou se vyhýbat zpanikařeným útěkům. Jestliže ale bankéři zpanikaří a pokusí se své půjčky rychle dostat zpět, způsobí tím neuvěřitelné ztráty nejen sobě, ale i ekonomikách všech zemí Latinské Ameriky.