V dubnu 2002 přinutily násilné demonstrace známé jako ,,vodní válka" bolivijského prezidenta Huga Bánzera, aby zrušil kontrakt s jedinou mezinárodní korporací, která měla zájem převzít nejambicióznější vodní projekt, jaký byl kdy v zemi navržen. Další velké veřejné vzedmutí pak nedávno ukončilo projekt vývozu zemního plynu do Mexika a Spojených států přes chilský námořní přístav.

Toto byla ,,plynová válka", které její předáci využili ke svržení prezidenta Sáncheze de Lozady a k zastavení procesu modernizace spočívajícího v posílení institucí, otevření trhů a začlenění Bolívie do globální ekonomiky. Tyto takzvané ,,války" jsou součástí stejného konfliktu, který podnítil rolnické blokády v září 2000, vytrvalé protesty pěstitelů koky proti snahám o zničení jejich úrody kvůli podílu na obchodu s kokainem i letošní stažení projektu progresivní daně.

V podstatě tvoří toto vše součást probíhajícího konfliktu mezi demokracií a populismem, při němž se budoucnost Bolívie ocitá v křížové palbě. Obě strany si navzájem nedůvěřují, takže smysluplný politický pokrok vystřídaly sociální války. Jak narůstá násilnost sociálních mobilizací a míra nespokojenosti, setrvávají bolivijští intelektuálové i politici ve stavu šoku v obavě, aby se nedostali do rozporu s masami. Populisté zase dokážou vyburcovat masy, ale nenabízejí žádné alternativy. Mají jen nostalgický vztah k minulosti a obavy z globalizace.

Střety obou těchto stran pak trpí celá země: vodní válka ve výsledku znamenala, že chudí lidé stále užívají tutéž špinavou a drahou vodu, zatímco výsledek plynové války může znamenat, že zůstaneme bez nových exportních příjmů. Bolívie přitom potřebuje vůdce, kteří dokážou zemi pozvednout nad sociální války, jež se odrážejí ve stagnaci.

K posunu vpřed je zapotřebí, aby obě strany zaujaly realistický postoj k minulosti Bolívie. Míra chudoby - která je s urbanizací země stále viditelnější - je obrovská, ale před počátkem snah o modernizaci byla ještě horší. Téměř všechny ukazatele navíc vypovídají o tom, že za 21 let demokratického vývoje zaznamenala Bolívie významný pokrok. Kojenecká úmrtnost klesla na polovinu, přístup ke vzdělání má více občanů než kdykoliv předtím a díky rozšíření dodávek elektřiny, telefonního spojení a kanalizace jsou dnes tyto služby dostupné většímu počtu lidí. Navíc se znásobily možnosti těsnější účasti občanů na společenském a politickém dění.

Tyto pokroky jsou výsledkem smělých institucionálních reforem a trvalých a zvýšených vládních investic do sociálních programů. Jsou součástí moderní demokracie.

Takový pokrok však vůbec nejde ruku v ruce s posílením smyslu pro zodpovědnost za stát na straně občanů. Bolivijci si sice nárokují právo na mnoho výdobytků demokracie, ale zároveň neberou vážně jakoukoliv povinnost přispívat k veřejnému blahu. Mnoho občanů se vyhýbá či odmítá placení daní; někteří z nich přitom apelují na soucit s chudými.

Vedoucí představitelé chudých si s oblibou romantizují minulost. A tak přestože se za posledních 50 let dramaticky snížily etnické nerovnosti, v nových generacích nyní již městských obyvatel z kmenů Ajmarů a Kečuů i nadále přetrvávají barvité historické vzpomínky. Tito lidé právem protestují proti ponižování svých předků, ale současně si idealizují jejich venkovskou, komunitářskou povahu.

Současný stav věcí nedokáže splnit jejich očekávání, zvláště ve srovnání s idealizovanou verzí minulosti nebo s novými vzorci spotřebního chování, jak je vykreslují média. Očekávání tudíž předbíhají realitu, k čemuž dále přispívají politici, když slibují více, než dokážou splnit, a v důsledku toho ztrácejí důvěru voličů.

Tyto obtíže začaly být ještě akutnější poté, co mnoho bolivijských politických vůdců i jejich stoupenců vyčerpaných regionální krizí z devadesátých let vyjádřilo nad procesem modernizace pochybnosti. Institucionální reformy znamenaly, že vláda již nemohla nakládat s veřejnými zdroji stejně volně jako předtím. V důsledku toho začaly politické strany i společenské organizace reformní úsilí napadat. Prezidenti Bánzer, Quiroga a Sánchez de Lozada zjistili, že jejich autorita slábne a hnutí proti nim nabývá stále větších rozměrů.

Po únorovém politickém povstání a vlně drancování učinili bolivijští katoličtí biskupové skutečný a zásadový pokus o vytvoření harmonického prostoru pro dialog. Nejradikálnější skupiny domorodých obyvatel však tuto iniciativu odmítly a skupina sdružující pěstitele koky využila situace k roznícení nacionalistických sentimentů.

Dosáhla toho snadno díky bolivijským vzpomínkám na ztráty: na ztrátu svého pobřežního území, které během ,,ledkové války" v roce 1879 připadlo Chile, na ztrátu úrody koky vzhledem k americkému programu likvidace nebo na ztrátu nerostného bohatství ve prospěch nadnárodních korporací. Populisté tyto vzpomínky účinně přetavili v politickou sílu, která odmítla úsilí vedoucí ke globalizaci a k otevřené společnosti.

Tento konflikt pokračuje. Populisticko-komunitářské hnutí je nyní v Bolívii v sedle, ale zároveň nedělá o mnoho více, než jen brzdí reformní projekty. Má-li se tento širší konflikt vyřešit, je zapotřebí Bolivijce přesvědčit, že reforma je správným kurzem - v podstatě jediným, který vede k pokroku a ke skutečnému rozvoji.