Bolívie není podle žádných měřítek typickou latinskoamerickou zemí. S výjimkou Haiti je to nejchudší stát na západní polokouli a co do stability je na tom ještě hůře, neboť se zde od získání nezávislosti odehrály více než dvě stovky převratů.

V regionu se silnou domorodou minulostí, ale roztroušenou a izolovanou přítomností je Bolívie spolu s Guatemalou zřejmě jedinou latinskoamerickou zemí, kde domorodé národy tvoří většinu obyvatelstva. Její topografie a etnické rozvrstvení dává vzniknout autonomistickým, a dokonce i odtrženeckým silám, které ohrožují národní jednotu hrozivěji než kdekoliv jinde. A samozřejmě je Bolívie spolu s Paraguayí na tomto subkontinentu také jediným státem, který nemá moře.

Bylo by tedy značně nemoudré vztahovat současnou bolivijskou krizi na zbytek Latinské Ameriky. Zevšeobecňovat je až příliš snadné: jinde jsou instituce mnohem silnější, chudoba – a zejména extrémní chudoba – se snižuje a bitva o přírodní zdroje již byla do značné míry urovnána. Dokonce i na místech, jako je Venezuela, která má obrovské zásoby ropy a tradičně založenou nacionalistickou vládu, přežilo status quo umožňující zahraniční investice do energetických zdrojů téměř osm let vládnutí prezidenta Huga Cháveze.

Existence domorodých hnutí je sice realitou v mnoha zemích – od Chiapasu přes „Araucaniu“ a Amazonii až po Ayacucho –, avšak nikde v Latinské Americe nepředstavuje skutečné ohrožení národní integrity. Bolivijská krize tedy není varovným příkladem a ani otřepaná „dominová teorie“, kterou v případě Bolívie zastávali Lyndon Johnson i Che Guevara, se zde nejeví jako platná či byť jen zpola rozumná.

Přesto současná bolivijská krize ukazuje na „demokratický deficit“, který sužuje dnešní Latinskou Ameriku. V Bolívii, Ekvádoru a na Haiti padli z toho či onoho důvodu volení vedoucí představitelé. Na Kubě, v Mexiku a Nikaragui je demokracie buďto nedokonalá nebo vůbec žádná a ve Venezuele a Kolumbii je zase z toho či onoho důvodu v ohrožení. Žádný z těchto případů není totožný s jiným; všechny obsahují různý stupeň rizika, škod či usmíření.

Otázkou zůstává, co se dá dělat s tímto stavem věcí, který ostře kontrastuje s povzbudivou vyhlídkou, jež zde před pouhými několika lety převažovala. Na poslední konferenci Organizace amerických států (OAS) ve Fort Lauderdale na Floridě převzala delegace Spojených států od ostatních dobrý nápad a pak ho svou podporou v podstatě potopila.

Příběh začal před pár lety, kdy byli tehdejší ministr zahraničí Argentiny Dante Caputo a tým Rozvojového programu OSN pověřeni sepsáním zprávy o stavu demokracie v Latinské Americe. Dospěli k závěru, že systém včasného varování před demokratickými krizemi v regionu by pomohl zasahovat dříve, než se situace vymkne kontrole, jak je tomu dnes v Bolívii.

Caputo a tým OSN poté přesvědčili chilského prezidenta Ricarda Lagose, aby se této iniciativy ujal a spolu s několika kolegy ji začal prosazovat. Lagos tak učinil, ale iniciativa se příliš daleko nedostala. Zpráva o stavu demokracie v Latinské Americe zveřejněná v roce 2004 se o ní po pravdě řečeno sotva zmiňovala.

USA a nový generální tajemník OAS, Chilan Jose Miguel Insulza, tento plán vzkřísili během konference OAS na Floridě, ale nakonec ho potopily racionální obavy latinskoamerických představitelů, že celá myšlenka je namířena proti Venezuele, k čemuž se připojil také anachronický strach Latinoameričanů z porušení posvátného principu nevměšování.

Ačkoliv se kontinent nedokázal na této myšlence dohodnout, koncept systému včasného varování si zasluhuje pozornost. Se současnou situací v Bolívii toho komunita západní polokoule mnoho nenadělá, a přitom je tato situace nebezpečná pro všechny. Evo Morales, předák opozice a pěstitelů koky, je možná poctivý, byť poněkud dezorientovaný demokratický vůdce, ale opravdu v jeho stoupencích nedřímají autoritářské touhy? Hugo Chávez možná nefinancuje Moralese a další bolivijské disidenty, ale opravdu necítí Venezuela a Kuba pokušení vměšovat se do záležitostí země, kde před téměř 40 lety zemřel Che Guevara, když vedl partyzánskou válku?

Podnikatelská komunita ze Santa Cruz možná neuskuteční svou hrozbu odtržení, ale opravdu se bude o zásoby ropy a plynu ve svém regionu dělit raději s domorodými horskými národy než s brazilskými průmyslníky ze São Paula?

Než události dospějí do těchto krajností, možná by nebylo od věci, kdyby se v nich začala angažovat OAS (nikoliv USA). Region bude toto angažmá i nadále potřebovat – včas, na vyžádání a na řádné demokratické platformě, která se bude lišit od tradičních intervencí USA i od tradiční lhostejnosti Latinské Ameriky.