European Economies
Vysoké ploty poškozují sousedské vztahy v Evropě
Tito Boeri
|
|
|
|
Dobré ploty dělají dobré sousedy, vyslovil se básník Robert Frost. Bohužel se zdá, že Evropská unie bere Frostův básnický rozmar jako vážný politický návod.
Jak se EU chystá přivítat občany deseti zemí, jež se stanou členy v květnu? Jednoduše: před nosem jim přibouchne dveře a vybuduje regulační valy, které jim přístup ke dveřím rovnou zahradí.
Ba Unie se chová ještě hůř. Na úrovni EU neexistuje žádná dohoda o společných zásadách přístupu k novým občanům Unie, a proto členské země nekoordinovaně zavádějí vlastní pravidla.
Některé z objevujících se pravidel jsou drakonické. Rakousko a Německo - dosud největší příjemci migrantů z východní Evropy, neboť přijmou čtyři z pěti těchto přistěhovalců - loni ohlásily, že omezí migraci z nových členských států na celých sedm let přechodného období. Francie a Belgie omezí stěhování nových občanů EU na své území minimálně v prvních dvou letech přechodného období.
Švédsko zprvu vyvolávalo dojem, že zvolí liberální postoj, ale teď s otevřením hranic otálí a možná zpřísní podmínky přístupu přistěhovalců k sociální péči. V lednu téměř padla dánská vláda, když tamní ministerstvo práce navrhlo otevření trhu práce pro všechny nové občany EU, kteří prokáží, že si našli zaměstnání.
Řecko a Itálie stále mlčí, což znamená, že ve vztahu k novým členům pravděpodobně zachovají současné restrikce: bude se s nimi de facto zacházet jako s migranty z nečlenských zemí. Všechny země sousedící s novými členskými státy tedy budou vůči migraci z „Nové Evropy" uzavřené.
Vytváření zábran odráží rostoucí obavy veřejnosti z migrace občanů nových členských států motivované snahou využít štědrých sociálních systémů Unie. Nepřekvapuje tudíž, že průzkum Eurobarometer zaznamenal největší propad podpory rozšíření v zemích EU s nejštědřejšími sociálními státy. Podpora rozšíření dnes, okamžik před přistoupením nových členů, však opadává všude.
Zároveň ale platí, že přibouchnutí dveří před nejmladšími členy Unie problém přístupu k sociálnímu zabezpečení nevyřeší a rozhodně poškodí hospodářský růst. Na evropských trzích práce s typicky nízkou mobilitou, například v západní a jižní Evropě, mohou přistěhovalci sehrát důležitou úlohu. Zvyšují průměrnou produktivitu, čímž přispívají nejen k posilování růstu, ale také k dosahování vyšších příjmů na hlavu.
Uvážíme-li pokřivené nastavení mezd - často nezohledňující místní míru produktivity práce -, mohou přistěhovalci v západní a jižní Evropě dokonce pomoci ke snížení nezaměstnanosti. Zavřené dveře navíc problém přístupu k sociálnímu zabezpečení nevyřeší, protože nelegální migrace je horší než migrace legální: odčerpává zdroje, aniž by sociálnímu státu jakkoliv přispívala, ačkoliv jsou přistěhovalci z velké části mladí a skutečně pracují.
Lepším způsobem, jak se vypořádat s přistěhovaleckým zneužíváním systémů sociální péče, by bylo přijmout společné a poměrně štědré přechodné kvóty na úrovni celé EU. Pokud by nebyly naplněny, brzy by se zrušily. Migrační kvóty by se měly oproti ostatním typům restrikcí upřednostnit proto, že umožňují realizaci alespoň části potenciálních sociálních přínosů migrace. Kvóty by bylo možné nastavit na úroveň vycházející z období historicky silných migrací - řekněme ve výši ročního přílivu 400 tisíc lidí do EU.
Během období, kdy budou platit přechodné restrikce, by měly být provedeny reformy, jež se vypořádají s fundamentálními příčinami strachu veřejnosti z migrace. Podstata těchto obav pochopitelně tkví v ohromných rozdílech mezi příjmy občanů řekněme Litvy a většiny Unie.
Jistěže, hospodářské sbližování je dlouhodobý proces. Proto by se přerozdělovací politiky v EU měly reformovat tak, aby odrazovaly občany nejchudších členských států od „spanilých jízd" za sociálními výhodami. Potíž spočívá v neslučitelnosti systémů pojištění, kde se požitky jednotlivce zakládají na jeho příspěvcích, s programy sociální výpomoci, jež staví na přesunech peněz.
Všechny státy EU, včetně nových členů, by měly být motivovány k úpravě systémů sociální výpomoci (jež existují i v nových členských státech), aby byly splněny jisté základní požadavky na příjmy. Postupně by se měla prosadit celoevropská koordinace systémů zajišťujících minimální příjem, dlouhodobě zaměřená na vytvoření celoevropské sociální sítě coby jednoho z institucionálních pilířů EU.
Tito Boeri vyučuje ekonomii na univerzitě Bocconi v Miláně a je ředitelem Fondazione De Benedetti.
Copyright:
Project Syndicate, březen 2004.
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Tito Boeri or return to our home page.
|
|
