S blížícím se rozšířením Evropské unie se obyvatelé západní Evropy stále více obávají vlny práci hledajících imigrantů z postkomunistických zemí chystajících se na vstup do Unie. Pokud se všech osm východoevropských zemí (vyjma Bulharska a Rumunska) k Unii připojí v předpokládaném termínu, populace EU vzroste v roce 2004 asi o 75 milionů obyvatel.

Když před dvěma desítkami let vstupovaly do Unie Spanělsko a Portugalsko, míra přistěhovalectví do už stávajících členských států byla nižší proto, že spousta imigrantů z těchto zemí přišla už v 60. letech, kdy Evropa prožívala rozkvět. Díky železné oponě však byla emigrace z východní Evropy v té době značně ztížena. Rozdíly v příjmech mezi východními kandidáty a EU jsou navíc třikrát vyšší, než byla před dvaceti lety příjmová nerovnost mezi Evropou a Pyrenejským poloostrovem. Podle mnichovského Ifo institutu můžeme v západní Evropě do patnácti let po rozšíření EU očekávat zhruba 2,5 až 3,3 miliony přistěhovalců.

Jsou to vysoká čísla, ale důvod k obavám je pramalý - pokud stávající evropská patnáctka provede příslušné přípravy. Na rozdíl od přistěhovalců z neevropských zemí mají východoevropští imigranti alespoň podobné kulturní zázemí, takže se budou snadno asimilovat.

V zásadě lze říci, že při pružných trzích práce je imigrace sociálním přínosem pro všechny země. Země, odkud přistěhovalci přicházejí, získávají, poněvadž snad všichni jejich občané si mohou v západní Evropě vydělat více než dost na to, aby vynahradili ztrátu domácí přidané hodnoty a subjektivní a objektivní cenu migrace. Země, kam přistěhovalci přicházejí, získávají také, neboť snad všichni imigranti vytvářejí více přidané hodnoty, než kolik dostanou ve mzdě. Zatímco dělnické profese utrpí ztrátou příjmu, jejich ztráty budou více než vynahrazeny zisky majitelů půdy a kapitálu, podnikatelů a úředníků.

Jenže trhy práce, jaké má EU nyní, jsou bohužel příliš nepružné na to, aby tohoto výsledku dosáhly. Pokud budou země, kam míří přistěhovalci, trpět chronickou nezaměstnaností, poněvadž mzdy jsou přehnaně vysoké a strnulé, jako tomu je ve většině západoevropských zemí, přistěhovalci, kteří si najdou práci, jednoduše vytlačí domácí pracující z jejich pozic. V tomto případě by přistěhovalectví přineslo sociální ztrátu. Přistěhovalci získávají. A stejně tak zbylí členové rodiny, kteří zůstali doma a dostávají peníze převodem. Přistěhovalci tak ale pro země, do nichž přišli, nevytvářejí žádnou dodatečnou přidanou hodnotu, ale naopak způsobují náklady na imigraci a nepřispívají k jejich domácí přidané hodnotě.

Evropská unie chce tento problém řešit omezením migrace na až sedmileté přechodné období. Není to zrovna nejlepší řešení. Mnohem lepší je vybavit západní trhy práce větší mírou pružnosti, a to tak, že se zpřístupní cesty kolektivního vyjednávání mezd, zruší se regulace trhů práce a reformuje se sociální stát.

Pokud systém sociální podpory nahradí takový systém podpory v nezaměstnanosti, kdy budou příjemci podpory povinni vykonávat přidělenou práci, budou mzdy pružnější, takže trhy práce v EU budou schopny přistěhovalce absorbovat účinněji. Avšak i při těchto opatřeních by sociální dávky mohly uměle stimulovat migraci.

Pokud budou mít imigranti vedle mzdy nárok na sociální dávky, bude jich přicházet více, než bude nutno, a marginální migranti by tak pro EU vytvářeli sociální ztráty, jež by se rovnaly dávkám. Vzhledem k tomu, že přistěhovalci obvykle přicházejí do zemí, jež přesouvají prostředky z nadprůměrných do podprůměrných příjmů, jsou tyto dávky pravděpodobné i v případě, že přistěhovalci budou pracovat a platit daně a sociální pojištění. Ifo institut spočítal, že průměrný přistěhovalec do Německa získá ročně čistých 2 300 eur, nepočítaje v to zaplacené daně a příspěvky a pobírané úhrady a veřejné statky.

Jedním ze způsobů, jak tento problém omezit, je na několik let zpomalit plné zapojení imigrantů do sociálního systému hostitelské země - což je reforma, kterou obhajuje vědecký poradní výbor německého Spolkového ministerstva financí. Přistěhovalci by mohli přicházet a pracovat, platit daně a sociální pojištění, a spolu s tím mít přístup k veřejným statkům hostitelské země. Mohli by také pobírat plné sociální dávky, financované na příspěvkové bázi a poskytované státem.

Neměli by však nárok na sociální příspěvky financované z daní. K dočasným výjimkám by mohla patřit doplňková sociální výpomoc, příspěvky na bydlení nebo "export" rodinných dávek dětem žijícím v rodné zemi. Tyto výjimky budou muset být ušity na míru každé zemi tak, aby se čistý součet všech převodů mezi veřejnými prostředky a přistěhovalci rovnal nule.

Politikům a právníkům se toto řešení možná nebude líbit, poněvadž narušuje evropský princip sociální rovnosti v zaměstnání a podobá se úpravě, která se momentálně vztahuje na občany EU, kteří žijí v jiné zemi EU, aniž by tam pracovali. Byrokrati a politici chtějí systém kvót, takže o tom, kdo imigruje, by rozhodovala byrokracie, a ne trh.

Takový systém se sice k principu sociální rovnosti hodí z formálního hlediska více, ale porušuje základní právo svobodné migrace, které je zakotveno v Římské dohodě. Plně rovní budou jen ti lidé, které úředníci uznají za hodné výběru, zatímco jiní lidé, kteří chtějí přijít, ale nesmějí, se stávají obětmi diskriminace.

Politika částečné a zpomalené integrace je lepší než systém kvót, nejen z pohledu Římské dohody, ale i z důvodu ekonomického. Umožňuje totiž průběžné upravování a dolaďování migračních toků a přinese tak mnohem lepší výsledky, než jakých by dosáhl i ten nejpřejícnější byrokrat. Navíc by taková politika snížila fiskální břemeno daňových poplatníků v zemích přistěhovalců a tím by zabránila konkurenčnímu rozkladu západoevropských sociálních států vedenému snahou zastavit finančně nákladnou imigraci.

Částečně zpomalená integrace, a nikoli přechodná období či kvóty, jsou tedy tím správným tržně orientovaným řešením, který pomůže zachovat evropské sociální státy a umožní Evropě růst a rozvíjet její skutečný potenciál.