NEW YORK – Nad budoucností kapitalismu opět visí otazník. Přežije probíhající krizi ve své současné podobě? Pokud ne, transformuje se sám, nebo se vedení ujmou vlády?

Pojem „kapitalismus“ kdysi označoval ekonomický systém, v němž kapitál vlastnili a obchodovali s ním soukromníci; majitelé kapitálu sami posuzovali, jak jej nejlépe využít, a mohli čerpat z prozíravosti a tvůrčích nápadů podnikatelů a novátorských myslitelů. Tento systém osobní svobody a osobní zodpovědnosti dával vládě malý prostor k ovlivňování ekonomického rozhodování: úspěch znamenal zisky, neúspěch ztráty. Korporace mohly existovat, jen pokud svobodní jednotlivci dobrovolně kupovali jejich zboží – jinak by rychle zkrachovaly.

Světovou jedničkou se kapitalismus stal počátkem 19. století, kdy tříbil kapacity pro domácí inovace. Společnosti, které zavedly kapitalistický systém, získaly bezkonkurenční prosperitu, těšily se z široké pracovní spokojenosti, zajistily si růst produktivity, který byl divem světa, a skoncovaly s masovou nouzí.

Dnes už je kapitalistický systém narušený. Manažerský stát si přisvojil zodpovědnost za péči o vše od příjmů středních tříd přes ziskovost velkých korporací až po průmyslový pokrok. Tento systém však už není kapitalismem, ale spíš se jedná o ekonomický řád vycházející z Bismarcka konce devatenáctého století a Mussoliniho století dvacátého: korporativismus.

Korporativismus různými způsoby tlumí dynamiku, která přispívá k přitažlivosti práce, rychlejšímu hospodářskému růstu a silnějším příležitostem a inkluzivitě. Zachovává strnulé, nehospodárné, neproduktivní a dobře zaháčkované firmy na úkor dynamických nováčků a cizinců a upřednostňuje deklarované cíle jako industrializaci, hospodářský rozvoj a národní velikost oproti ekonomické svobodě a odpovědnosti jednotlivce. V dnešním světě se aerolinie, automobilky, agropodniky, média, investiční banky, hedžové fondy a mnohé další společnosti v určitý okamžik považovaly za příliš významné, než aby s volným trhem zápasily samy, a tak jim vlády ve jménu „veřejného blaha“ podaly pomocnou ruku.

Cena za korporativismus je vidět všude kolem nás: dysfunkční korporace, které přežívají navzdory své hrubé neschopnosti sloužit zákazníkům, zkornatělé ekonomiky typické pomalým růstem výstupu, nouzí o poutavou práci a skrovnými příležitostmi pro mladé lidi, vlády krachující kvůli svým snahám tyto problémy tišit a sílící koncentrace majetku v rukou těch, kdo jsou dostatečně úzce napojeni na správnou stranu korporativistické dohody.

Přesun moci od majitelů a novátorů ke státním úředníkům je protikladem kapitalismu. Přesto mají apologeti tohoto systému a poživatelé jeho výhod troufalost dávat všechny tyto nezdary za vinu „bezohlednému kapitalismu“ a „nedostatečné regulaci“, které podle jejich názoru vyžadují silnější dozor a regulaci, což ovšem ve skutečnosti znamená více korporativismu a systematické státní protekce.

Zdá se nepravděpodobné, že by tak katastrofální systém byl udržitelný. Mladším generacím, které vyrostly s internetem, nejsvobodnějším trhem zboží a myšlenek na světě, korporativistický model nedává smysl. Úspěch a neúspěch firem na internetu je nejlepší reklamou volného trhu: weby sociálních sítí například rostou a padají téměř v mžiku, podle toho jak dobře slouží svým zákazníkům.

Weby jako Friendster a MySpace chtěly těžit zisk navíc porušováním soukromí svých uživatelů a byly okamžitě ztrestány, když je uživatelé opustili a přesunuli se k relativně bezpečnějším konkurentům, jako je Facebook a Twitter. K realizaci této transformace nebylo zapotřebí vládních regulací; ostatně kdyby se o to moderní korporativistické státy pokusily, dnes by z peněz daňových poplatníků podporovaly MySpace a vedly kampaň založenou na slibu, že ochranu soukromí na této platformě „zreformují“.

Internet, toto značně svobodné tržiště myšlenek, neprokazuje korporativismu vlídnost. Lidem, kteří dospěli s myšlenkami decentralizace a svobodné soutěže, musí být cizí představa státní podpory pro velké firmy a průmyslová odvětví. Leckdo v tradičních médiích opakuje odrhovačku, že „co je dobré je firmu X, je dobré pro Ameriku,“ ale není příliš pravděpodobné, že bychom zaznamenali její popularitu na Twitteru.

Legitimita korporativismu se rozpadá společně s fiskálním zdravím vlád, které na něj spoléhají. Pokud politici nedokážou korporativismus zapudit, pohřbí sám sebe v dluzích a úpadcích a z popela zdiskreditovaného korporativismu by mohl povstat kapitalistický systém. Pak by snad „kapitalismus“ opět měl svůj skutečný význam a zbavil by se těch, jež mu přiřkli korporativisté, kteří se za něj snaží schovat, a socialisté, kteří jej s oblibou haní.