TEL AVIV – Dlouho očekávané příměří mezi Izraelem a Hamásem se konečně stalo skutečností.

Dosáhnout tohoto obtížného stavu nebylo snadné. Moudří a zodpovědní lidé celé měsíce nabádali Izrael, aby přijal klid zbraní navrhovaný vedením Hamásu v Gaze. Izraelská vláda ale využívala všemožných záminek a tvrdohlavě odmítala.

„Příměří by oslabilo palestinského prezidenta Abú Mázina,“ tvrdili úředníci, jako by jej neoslabovala už výstavba nových izraelských osad ve Východním Jeruzalémě a odmítání dřívější nezákonné osady odstranit. Nebo argumentovali tím, že „Hamás neuznává stát Izrael,“ jako by se ostatní dohody o klidu zbraní s arabskými státy a OOP v posledních 60 letech zakládaly na uznání Izraele, ne na jednoduchém etickém principu, jímž se Izrael řídil mnoho let, totiž na snaze získat, pro nás i pro nepřátele, oddech od násilností.

Nakonec ovšem nad váhavostí a zavíráním očí zvítězila logika, bylo podepsáno příměří a můžeme jen litovat ztraceného času a zbytečného utrpení na obou stranách.

V této válce, která trvá už téměř sto let, je důležité nezapomínat na jednu zásadu: Palestinci jsou sousedy Izraele a budou vedle Izraelců žít navždy. Kvůli tomuto prostému faktu jsou vojenské úvahy naprosto jiné než v konfliktu mezi státy, které jsou od sebe vzdálené.

Vzpomínky na prolitou krev, ať už izraelskou nebo palestinskou, zůstávají v srdcích obou národů živé. Okamžité přerušení násilností je proto mnohem důležitější než chimérická dlouhodobá „kapitulace“.

Odpálení pěti raket Kásám do Izraele pět dní po podepsání příměří poukazuje na vratkost klidu zbraní. Může tedy vydržet a vyvinout se v něco trvalého? Odpůrci příměří předpovídají, že bude žít jen krátce – ba oni si to přejí.

I skeptici ale chovají mnoho nadějí. Ovšemže, je-li toto příměří pouze formální, nebudou-li podniknuty žádné snahy o jeho stabilizaci a upevnění, mohlo by se stát jen jedním z mnoha v řadě trpkých epizod. Všichni, kdo se obávali „velké izraelské ofenzivy“ do Gazy, by však měli vyvinout veškeré úsilí k posílení příměří a vytvoření atmosféry k uvolňování napětí, která by mohla časem vést k mírové dohodě s palestinskou samosprávou.

Co je tedy pro takové směřování potřeba udělat? V prvé řadě by se hraniční přechody mezi Izraelem a palestinskými územími měly znovu otevřít pro nemocné, pro studenty a pro rodiny, jejichž příslušníky blokáda odděluje.

Zadruhé je třeba stanovit štědrou (a průběžně zvyšovanou) kvótu palestinských dělníků, již budou moci pracovat v Izraeli – ba musí se jim umožnit práce právě v zemědělských střediscích kolem Gazy, které nejvíc trpěly raketovými útoky. Palestinci pracující v Izraeli jsou přínosem pro obě strany a jsou lepší než cizinci přicházející z dalekých zemí, kteří v Izraeli žijí v izolaci a osamění a pod neustálou hrozbou vyhoštění.

Palestinští dělníci se každý večer vracejí domů, aby se neodcizili svému běžnému životu. Budoucí pracovníci z Gazy, kteří mají morální právo si v Izraeli vydělávat na živobytí, se stanou přirozenými zastánci zachování příměří.

Dále by bylo dobré oživit dřívější průmyslové projekty, které padly za oběť násilnostem, a účastí arabského státu jim dodat v očích Hamásu legitimity. Izrael by měl rovněž ukončit zabíjení teroristů z řad Hamásu na Západním břehu – nebo jej alespoň co nejvíc omezit – a umožnit palestinské samosprávě, aby se s nimi vypořádala svým vlastním způsobem.

Především se ovšem musíme postarat o to, aby měl klid zbraní svou dynamiku. Ve válečném stavu si lidé uvyknou na status quo a nedokáží si představit nic jiného. Když ale napětí poleví, pomyšlení na zdvihnutí zbraní začíná být nepříjemné a nesnesitelné, neboť znamená návrat k dobře známé a děsivé zkušenosti s utrpením.

Příměří se tedy nesmí považovat za kus papíru s určitým právním významem, nýbrž za rostlinku, o niž je třeba pečovat, zavlažovat ji, opatrovat a chránit, aby vyrostla v silný a mohutný strom, který nevyvrátí ani občasná raketa Kásám, ani zbloudilý granát.