Rozhodnutí Číny popravit šéfa tamního úřadu pro regulaci léčiv znovu rozdmýchalo mezinárodní debatu o trestu smrti. Jde o prastarou otázku, kterou lze vystopovat až k Platónovi – ten ve svých „Zákonech“ viděl potřebu trestat smrtí ty, kdo páchají neslýchané zločiny.

Zastánci hrdelního trestu obvykle na obranu státem posvěceného zabíjení lidí, kteří vezmou život jinému člověku, předkládají tři argumenty. Za prvé je zde staré pravidlo „oko za oko, zub za zub“. Řečeno slovy Immanuela Kanta, nikoliv nějakého texaského guvernéra, žádný jiný „trest není schopen uspokojit spravedlnost“.

Poté je zde utilitární argument: trest smrti odrazuje řadu zločinců od vraždy. Navíc se zabíjením vrahů předchází recidivě: jsou-li vrahové propouštěni z vězení, mohli by zabíjet znovu.

Třetí argument je rovněž utilitární, byť má nižší kvalitu: stát šetří peníze, když vrahy zabíjí, místo aby je držel do konce života ve vězení na náklady společnosti.

Zastánci zrušení trestu smrti reagují dvěma etickými argumenty. Za prvé nesmí být trest v moderní demokracii pouze aktem odplaty, ale měl by se také snažit zločince napravit, aby mu umožnil žít ve společnosti po boku jiných lidí. To je sice přesvědčivý argument, avšak ti, kdo znají moderní věznice, uznávají, že mnozí vězni nejeví sklon ke zlepšení – a že tento fakt nelze přisoudit výlučně podmínkám jejich zadržování.

Druhý etický argument je založen na přikázání „nezabiješ“, které současně zapovídá státu usmrcování. Tento argument je však oslaben faktem, že se stát může uchýlit ke smrtící síle, aby předešel závažným zločinům, případně aby svedl válku nebo potlačil vzpouru.

Odpůrci trestu smrti se rovněž opírají o utilitární argumenty. Trest smrti je nezvratný. Ukáže-li se, že byl odsouzenec nevinen, jeho popravu již nelze odčinit.

Oponenti navíc napadají odstrašující účinek trestu smrti. Thúkýdidés při líčení diskuse Atéňanů o otázce, jaký trest vyměřit vzpurným Mytiléňanům, poznamenal, že „trest smrti jest uvalován za mnoho přečinů, leč přesto lidé stále riskují, cítí-li se sdostatek sebejistými; jakmile si lidská povaha vážně zamane nastoupit určitou dráhu, je nemožné jí ve sledování oné dráhy zabránit silou zákona či jakýmikoliv jinými prostředky odstrašení“.

Kriminologové na statistikách ukázali, že v amerických státech, kde jsou odsouzenci popravováni, závažných zločinů neubylo. Jiní kriminologové namítají, že je-li toto zjištění dobře podložené, mělo by se vztahovat na jakýkoliv trestní zákon: k porušování zákonných norem dochází dnes a denně; kdybychom však takové normy neměli, byla by zločinnost ještě rozšířenější. Podle jejich názoru slouží trest smrti přinejmenším k omezení vražedných sklonů lidí.

Debata o trestu smrti se tedy zužuje na výměnu vzájemně si odporujících etických a utilitárních názorů. Neměli bychom však nečinně sedět a rezignovat na příklon k některé straně. Já se například domnívám, že trest smrti radikálně popírá doktrínu lidských práv, která je založena na úctě k životu a důstojnosti lidí.

Ať už se však stavíte proti trestu smrti, anebo ne, ze současné debaty lze vyvodit dvě poučení. Za prvé jsou to členové občanské společnosti, spíše jednotlivci než státy, kdo stejně jako v případě jakéhokoliv zápasu za lidská práva rozpoutává a houževnatě svádí boj za lidskou důstojnost a úctu k životu. Byl to představitel osvícenství Cesare Beccaria, kdo se v roce 1764 na několika stránkách jedné podnětné brožury poprvé zasazoval o zrušení hrdelního trestu.

Opravdu jen díky několika myslitelům a aktivistům se státy postupně začaly odklánět od svých prastarých zvyklostí. Jak před několika staletími napsal Tommaso Campanella, slavný filozof, který strávil mnoho času ve vězení a byl za své myšlenky mučen, „dějiny se mění nejprve jazykem a poté mečem“. Dnes jsou to sdružení typu Amnesty International nebo Hands Off Cain, která tlačí státy ke zrušení trestu smrti.

Druhým poučením je, že debata o trestu smrti by neměla pohlcovat veškerou naši pozornost. Zamýšlíme-li zrušit šibenici, měli bychom rovněž bojovat za prevenci zločinnosti a proti nehumánnosti v mnoha věznicích. Jaký smysl má koneckonců navrhovat vězení jako alternativu ke smrti na elektrickém křesle, pokud jsou vězni vystaveni nelidskému a ponižujícímu zacházení?

Jak můžeme přecházet bez povšimnutí, že vysoký počet vězňů páchá sebevraždu – jakýsi na sebe uvalený trest smrti –, aby unikl nelidskosti věznění? Jak můžeme přecházet bez povšimnutí, že řada států dnes nezabíjí pouze formou legálního trestu, ale i vražděním a masakrováním v rámci mezistátních či občanských válek, případně tím, že dopouští hladovění. Stručně řečeno nemůže být odpor k trestu smrti sám o sobě cílem, neboť je to jen jeden prvek v obecnějším boji za lidskou důstojnost.