Argentinská krize vře už dlouhou dobu. Země je vlastně v krizi už tak dlouho, že nejde o to, jestli, nýbrž kdy vzkypí.

Původ argentinské krize hledejme v rozhodnutích z roku 1991, v pokusech o zastavení prudké inflace, která přišla se smrtelnou agónií tamní vojenské junty. V tom roce přijal Domingo Cavallo, který už zastával úřad ministra financí, značně symbolické rozhodnutí stanovit hodnotu argentinského pesa vůči dolaru pevným směnným kurzem. A své rozhodnutí vykonal rovněž značně symbolicky: jedno peso dostalo hodnotu jednoho amerického dolaru.

Se symboly to Cavallo uměl. Nové, ,,tvrdé`` peso znamenalo konec dlouhého období inflace, doby, kdy země opět ukázala, že není schopna regulovat svůj rozpočet, měnu, inflaci ani směnný kurz. Byl to začátek nové éry, kdy se odpovědná a moderní Argentina disciplinovaně otevřela Spojeným státům a celému světu. Jenže jak už učili Řekové, vyslyší-li bohové naše přání či splní-li je do posledního puntíku, dokáží nás jimi i zničit. Je beze všech pochybností, že argentinská měnová reforma stála u zrodu dnešní krize.

Důvod je nasnadě: Argentina nejsou Spojené státy a peso není dolar. Argentina je malou ekonomikou na jižní polokouli, Spojené státy jsou diverzifikovanou ekonomikou severní hemisféry. Argentina vyváží skot a suroviny, Amerika vyváží technologie a služby. Argentina obchoduje s Brazílií, Amerika s Japonskem. Argentina musí o kapitál bojovat, Amerika jej láká ze všech koutů světa. Je zločinem proti logice, aby tyto země měly stejný směnný kurz. A byl to také zločin proti Argentině.

Až do roku 1999 dával vývoj událostí Domingu Cavallovi za pravdu. Argentina rostla rychle a rychle zmizela i inflace. Pak nastal nevyhnutelný bumerangový efekt: Brazílie o zhruba padesát procent devalvovala svůj real. Ceny nerostných surovin, základní složky argentinského exportu, tím pádem rapidně klesly. To se dělo v době, kdy dolar díky rozmachu za Clintonovy éry čile posiloval. To byla smrtonosná kombinace. V roce 1999 se v Argentině růst de facto zastavil a země se dostala do hluboké krize.

Právě probíhající finanční krize, která dnes v Argentině vládne všude a všemu, je novějšího data a vlastně sekundární. Pod vlivem recese narostl schodek rozpočtu do tak obrovských hodnot, že věřitelé argentinské vlády usoudili, že své peníze zřejmě nebudou moci dostat zpět.

Ve skutečnosti není rozpočtová situace tak katastrofální: navzdory probíhající recesi činí deficit argentinského rozpočtu, vyjma plateb úroků, jen asi jedno procento HDP. Poměr dluh-HDP dosahuje v Argentině 60 procent, což je průměr Evropské unie.

Signor Cavallo, který se vrátil na ministerstvo financí, aby zachránil své dítě, má pravdu, když prohlašuje, že rozpočtové problémy jednoduše nejsou tak hrozivé, jak mnozí věří. Jenže věřitelé - ze strachu z insolvence státu - požadují tak vysoké úrokové sazby (dnes okolo 50 procent), že není naprosto žádná naděje, že by si vláda za takových podmínek mohla půjčit. Platební neschopnost proto není otázkou ,,zda``, ale bohužel už jen ,,kdy``.

Tato finanční krize bude zřejmě znamenat konec Cavallova experimentu, který byl ve světě tolik propagován. Ale tou hlavní krizí, která na Argentinu stále čeká, je krize ekonomická, která trvá už od roku 1999. Najít cestu ven nebude snadné, protože na dohled není žádný únikový východ: dluh Argentiny je nyní vyjádřen v amerických dolarech a - podobně jako v případě Asie v roce 1997 - s devalvací se jeho tíha ještě zvýší. Argentina má teď stejnou šanci svou situaci zlepšit nebo dále zhoršovat. A proto v ekonomice (stejně jako v ostatních oblastech lidské existence) raději nespoléhejme na symboly.