Tuesday, September 23, 2014
4

Lepší než Basilej

ŘÍM – Basilejské dohody, zaměřené na ochranu vkladatelů a veřejnosti obecněji před škodlivými praktikami bank, zesílily ekonomický propad ve spirále, vyvolaný finanční krizí roku 2008. Během krize, kdy se vypařila podnikatelská důvěra, byly banky nuceny prodávat aktiva a seškrtávat půjčky, aby vyhověly kapitálovým požadavkům stanoveným v těchto dohodách. Takové přiškrcení úvěrů vyústilo v prudký propad HDP a zaměstnanosti, přičemž překotný odprodej aktiv vyvolal další poklesy.

Studie Time to Set Banking Regulation Right (Je načase správně nastavit bankovní regulaci), již jsme s Jacopem Carmassim nedávno publikovali, dokládá, že povolováním nadměrné dluhové páky a rizikového chování u velkých mezinárodních bank – v některých případech se bankám povolovala akumulace pasiv do 40násobku, či dokonce 50násobku jejich základního kapitálu – basilejská pravidla bankovnictví krizi nejen umožnila, ale paradoxně zintenzivnila.

Po odeznění krize světoví lídři a centrální bankéři provedli generální revizi bankovní regulace, v prvé řadě nápravou preventivních basilejských pravidel. Nová Basilejská dohoda III a následná Směrnice EU o kapitálových požadavcích ale bohužel nenapravily dva hlavní nedostatky mezinárodních preventivních pravidel – konkrétně to, že při kalkulaci kapitálových požadavků spoléhají na modely řízení rizik samotných bank a že schází dozorčí zodpovědnost.

Nejčerstvějším příkladem, který tento nedostatek zdůrazňuje, je Dexia, belgicko-francouzská bankovní skupina, která v roce 2011 zkrachovala – krátce poté, co se vší vlajkoslávou prošla zátěžovým testem Evropského orgánu pro bankovnictví. Omračující neprůhlednost míry solventnosti přiměla regulátory k tomu, aby u bank přehlíželi nadměrné přebírání rizik.

Problém tkví v tom, že basilejská kapitálová pravidla – ať už Basilej I, II nebo III – nejsou žádnou pomocí pro odlišení slabých bank od těch zdravých. Vždyť banky, které v důsledku finanční krize roku 2008 zkrachovaly nebo potřebovaly finanční záchranu, vykazovaly většinou vyšší míru solventnosti než ty banky, které se udržely bez pomoci.

Problém dále zhoršuje to, že rozmanitost v míře kapitalizace bank je též ukazatelem dramatického pokřivení mezinárodní hrací plochy, neboť podmínky čím dál silnějšího konkurenčního soupeření na finančních trzích vedly k uplatňování možnosti národního uvážení při aplikaci pravidel. Neprůhlednost kapitálových indikátorů přitom znemožnila vymáhání tržní disciplíny.

Je tudíž pravděpodobné, že velké banky budou nadále držet příliš málo kapitálu a podstupovat nadměrná rizika, čímž budou posilovat vyhlídky na návrat záchvatů finanční nestability. Aby se tyto nedostatky v mezinárodní regulaci bankovnictví odstranily, jsou potřebná tři nápravná opatření.

Zaprvé, kapitálové požadavky by se měly stanovit jako přímočarý poměr vlastního kapitálu k celkovým aktivům, čímž by se upustilo od odkazů na modely řízení rizika samotných bank. Nová míra kapitálové přiměřenosti by se měla zvýšit na 7-10 % celkových aktiv s cílem zmírnit přebírání rizik na banky a minimalizovat dopady rozsáhlého zkracování dluhové páky po ztrátě důvěry v bankovní soustavu na reálnou ekonomiku.

Zadruhé, za základ nového systému nařízené dozorčí činnosti by měly posloužit nové míry kapitálové přiměřenosti s několika snižujícími se prahy, které povedou k čím dál dotěrnějším nápravným zásahům. Kontroloři by měli být vázání předpokladem, že zakročí. Mohli by prohlásit, že v konkrétním případě zásah není nutný, ale museli by tak učinit veřejně, čímž by na sebe za svou nečinnost brali zodpovědnost. Aby se vykořenil morální hazard, systém musí mít opravnou proceduru, která umožní banku zavřít, jakmile její kapitál klesne pod minimální práh.

Konečně, pravidla solventnosti je třeba doprovodit povinností, aby banky vydaly významný objem nekolateralizovaného dluhu – kolem 100 % jejich kapitálu –, který bude převoditelný na akcie. Tyto dluhopisy by měly být sestaveny tak, aby vytvářely silnou pobídku pro manažery a akcionáře bank, aby raději vydávali akcie, než utrpěli převod.

Pokud se tato tři opatření uplatní na všechny banky, zbavila by nás nutnosti vytvářet zvláštní pravidla pro likviditu či financování (které by zůstaly otevřené kontrolnímu dohledu, ale ne závazným omezením). Také by nebylo zapotřebí speciálních restrikcí u aktivit a operací bank.

Nejpozoruhodnějším rysem politického uvažování o preventivních bankovních pravidlech bylo až doposud to, že se deleguje na Basilejský výbor pro bankovní dohled a na banky samotné, přičemž oba tito aktéři mají vlastní zájem na zachování současného systému. Vlády a parlamenty mají povinnost zahájit důkladnou revizi basilejských pravidel a požadovat úpravy, které zajistí jejich soulad s veřejným zájmem.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (4)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedLudwig van den Hauwe

    One can always say, in retrospect, that a bank that runs through its usable capital cushion was overleveraged, but one of the mysteries with respect to the financial crisis is that the banks, even when they were accumulating relatively low-yielding PLMBS/CDOs because of the capital relief they offered under Basel I and the Recourse Rule, apparently weren´t using this capital relief to increase their leverage, which remained steady (in the aggregate) during the years before the crisis. One possible answer is that banks, by using capital arbitrage to obtain capital relief, were expanding their "extra" prudential capital cushion by lowering the legally mandated capital floor (keeping their leverage levels steady) since capital devoted to the extra cushion is necessary in the face of an unpredictable future, while capital devoted to the legal cushion is wasted, or at least, its buffer function is limited. And of course the ultimate causes of the crisis lie deeper; as long as the financial and monetary sectors are organized along collectivist planning principles, there will be crises and recessions...

  2. CommentedRoman Bleifer

    The banking system is not an isolated individual sector of the economy. Banking system of the stock markets are like communicating vessels. You can not adjust the level in one of the vessels by the same rules, and the level in the other by different rules if those rules are not compatible. Because of this, attempts to remove the banking sector, the speculative component of the system without changing the stock markets are doomed to failure. The present system of stock market works on itself, and not on the real economy. And the economy can not develop without a reliable system of redistribution of investment. The situation is close to a deadlock and no systematic change in this area has no solution. ( http://crisismir.com/analiticheskie-materialy/ekonomika/54-chto-god-gryadushhij-nam-gotovit-prognoz-na-2012-god-i-ne-tolko.html ) If these changes do not hold consciously, it will make the global crisis. but then the way is through a huge collapse of the stock market itself.

  3. CommentedGraham Hodgson

    Regulation of banks now focuses primarily on bank solvency, the adequacy of their assets for backing banks' liabilites to their depositors. But assets come under strain because of the requirement on banks to engage in a daily scramble for liquidity through the inter-bank lending markets to meet their payment settlement obligations to their customers. This is a system which evolved in the days when scarce gold was the means of final settlement and what little there was had to be kept in constant circulation within the payments system. But final settlement is now through central bank reserves and there is no physical constraint on the availability of these. The crisis-prone banking system would be rendered immediately more robust by removing customers' transactions accounts (demand deposits) from banks' balance sheets and relocating them directly to the central bank, with commercial banks being charged with merely administering these accounts on their customers' behalf.

  4. CommentedProcyon Mukherjee

    A brilliant article that summarizes the essence of banking leverage and how public interests could be balanced. I am attracted to the final remedy that has been prescribed, which directly works against the fundamental driver of risk behavior in banks, Return on Equity. By one to one conversion of debt to equity it is this parameter that would be impacted most, and which Bank Management had tried to diligently work on as bulk of the incentives are tied to preserving the lower value of the denominator, rather than the increased value of the numerator in the ROE.

    Procyon Mukherjee

Featured