Projeví se jednou neúprosný růst lékařských výdajů na celém světě jako zásadní výzva pro současný kapitalismus? Předkládám názor, že v nepříliš vzdálené budoucnosti projde mravní, sociální i politická podpora kapitalismu náročnou zkouškou, neboť rádoby rovnostářské zdravotnické soustavy čelí neustále rostoucím nákladům.

Zvyšující se příjmy, stárnutí populace a nové technologie prodlužující a zkvalitňující život způsobily, že zdravotnické náklady ve Spojených státech už mnoho desítek let rostou o 3,5% rychleji než celkové příjmy. Někteří přední ekonomové odhadují, že zdravotnické výdaje, které už teď tvoří 16% ekonomiky USA, vzrostou do roku 2030 na 30% HDP a v dalším průběhu století se možná přiblíží 50%. Ostatní bohaté a středněpříjmové země, třebaže dnes obvykle utrácejí jen polovinu toho co USA, nebudou o mnoho zaostávat.

Státy v Evropě i jinde prozatím své občany před částí tohoto nárůstu chránily tím, že se vezou na technologických pokrocích USA. Nakonec ovšem čelí témuž vzestupnému tlaku na výdaje.

Necharakterizovala snad začátek jedenadvacátého století smrt všech ostatních ideologií, když syrový kapitalismus Číny vyvinul tlak na jeho jemnější formy v Evropě i jinde? Problém tkví v tom, že přístupy ke zdravotní péči se zásadním způsobem liší.

Mnohé společnosti považují zdravotní péči za právo, nikoli luxus. Když zdravotnické výdaje tvořily jen malý díl příjmu, jak tomu obvykle bylo před 50 lety, rovnostářský přístup ke zdravotnictví byl jen nepatrnou marnotratností. Přímé i nepřímé náklady byly relativně nízké a nepůsobily potíže.

Avšak jakmile zdravotnické výdaje začnou ukrajovat třetinu národního důchodu, zdravotnický socialismus začne být nepokrytým marxismem: každému dle jeho potřeb. I čínský autoritářský kapitalismus jednou tento tlak pocítí, až propukne nespokojenost mezi tamními venkovskými populacemi, jež mají v současnosti k lékařům a do nemocnic bídný přístup.

O narůstajících nákladech na zdravotnictví často slýcháme v souvislosti s odhady budoucích státních rozpočtů, přičemž se očekává, že v nadcházejících letech budou růstu státních výdajů vévodit náklady na zdravotní péči o starší občany. Důkladné zvážení odhadů například rozpočtového úřadu Kongresu USA ovšem ukazuje, že stárnutí společností je jen část problému a není to část největší. Skutečnou otázkou je, zda jsou společnosti ochotné starším lidem poskytnout rovný přístup ke stále novějším a dokonalejším lékařským technikám.

Změnou na obzoru, která současné tření zjitří, je narůstající význam individualizované zdravotní péče. Po většinu moderních dějin byla faktorem zvyšujícím průměrnou délku života relativně levná zdravotnická preventivní opatření, jako je zajištění pitné vody a rutinní očkování. Opatření v oblasti veřejného zdraví překonaly význam individuální péče.

Dnes se ale rovnováha posouvá. Významným činitelem prodlužování života v mnoha bohatých zemích už jsou operace srdce. Důmyslné techniky rentgenové diagnostiky, například počítačová tomografie, umožňují zjišťování mnoha druhů rakoviny v léčitelné fázi.

Někteří farmaceutičtí výzkumníci odhadují, že při pokračujících pokrocích v porozumění lidskému genomu lékaři budou nakonec schopni předvídat nemoci v předstihu 15-20 let a bezodkladně zahájit profylaktickou léčbu. (Vzhledem k tomu, že někteří experti předpovídají, že do poloviny století budou lidé běžně žít déle než 110-115 let, se lze pozastavit nad tím, co to vše udělá se společenskými konvencemi, jako je manželství, ale tuto úvahu si ponechám na jindy.)

Kromě snižování úmrtnosti mají nové lékařské techniky obrovský vliv také na kvalitu života. V USA se každoročně provede zhruba 250 tisíc náhrad kyčelního kloubu. Důležitější začínají být pacienti pod 60 let, neboť nové umělé klouby prokazují schopnost vydržet aktivnější životní styl.

Při šesti tisících dolarů je průměrná cena výměny kyčelního kloubu pouhou tisícinou nákladů na to, co by údajně stála implantace bionické ruky, oka a obou nohou fiktivního „muže za šest milionů dolarů“ z populárního amerického seriálu z poloviny 70. let. Samozřejmě, pacienti po výměně kyčle nezískají nadlidskou rychlost, sílu ani zrak – alespoň prozatím ne. Jestliže si funkcionáři Tour de France myslí, že dnes mají se steroidy velké problémy, ať si deset let počkají.

Větší využití tržních mechanismů k alokaci zdravotní péče může v principu zpomalit, nebo dokonce dočasně zvrátit růst zdravotnických výdajů. Zvyšování efektivity ale má své meze. Konečně důkazy naznačují, že společnosti časem za zdraví utrácejí čím dál větší díl svého důchodu, oproti výdajům například za potraviny, které se s růstem zámožnosti zemí snižují.

Tlaky na výdaje následně vedou k akceleraci inovací. To všeobecně zvyšuje blahobyt, ale zjitřuje krátkodobé nerovnosti a tření.

Nepředkládám argumenty proti zdravotnickému kapitalismu, ale varování, že jeho podpora začne být křehká, a to v mnohem větším rozsahu než v současnosti řekněme podpora globalizace. Většina zemí příliš spoléhá na řízení a regulaci a poskytuje příliš málo pobídek pro pacienty a poskytovatele, aby se efektivně rozhodovali. Nicméně teprve uvidíme, zda tlaky ve zdravotnictví nakonec vyústí ve zvrat současného trendu směřujícího ke svobodnému (a svobodnějšímu) tržnímu kapitalismu, po němž by se velká část ekonomiky vrátila k socialističtějšímu systému. Některé společnosti by mohly usoudit, že je lepší být rudý než mrtvý.