War and Peace
Nová turecká mise
Šlomo Ben-Ami
|
|
|
|
TEL AVIV – Od doby, kdy Turecko vzniklo jako republika, kolísá tato země mezi západně orientovaným odkazem svého zakladatele Kemala Atatürka a�svým východním, osmanským dědictvím. Tento nikdy nevyřešený hluboký komplex totožnosti moderního Turecka teď podlamuje jeho strategická spojenectví a přetváří jeho regionální i globální roli. Ostatně právě měnící se pohled Turecka na sebe samotné modeluje jeho snahu působit jako zprostředkovatel míru mezi Izraelem a jeho arabskými nepřáteli, Sýrií a Hamásem.
Zápal ministerského předsedy Recepa Tayyipa Erdogana ve snaze nahradit jako hlavní regionální mediátor Egypt a jeho tirády proti chování Izraele v�Gaze působí na mnoho lidí jako úsilí o oživení úlohy Turecka z�osmanských dob coby garanta regionálního míru a bezpečnosti. Jeho renomé v�této roli na Středním východě není vůbec zanedbatelné.
Turecko je skutečná regionální supervelmoc a disponuje jednou z největších armád na světě. Zároveň je to jediná muslimská země, která se íránských jaderných ambicí neobává o nic méně než Izrael, a přece dokáže s�Íránem udržovat vynikající ekonomické i politické vztahy, bez ohledu na nevoli Ameriky. Jistěže, Sýrie je také spojencem Íránu, leč žádná země v�regionu vůči němu nemá takové páky, jaké třímá Turecko. A diplomatický vliv Turecka v�regionu se odráží i v�nedávno podepsané smlouvě o přátelství se Saúdskou Arábií, přičemž si ovšem země udržuje výborné vztahy s�Pákistánem i Irákem.
Hlavními faktory turecké změny směřování jsou zarputilé evropské přezírání tureckých pokusů o vstup do Evropské unie, vzestup protizápadních lidových nálad v�důsledku irácké války a napjaté vztahy s�USA, vycházející zčásti z�chystaného zákona o arménské genocidě. Probíhá revize civilizačních snah, jež Atatürkova revoluce směřovala dovnitř země v�zájmu odklonu od arabského a muslimského světa. Turecko Erdoganovy dominantní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) budí dojem, že usiluje o novou mission civilisatrice , přičemž jejími alternativními horizonty budou Střední východ a bývalé sovětské republiky.
Nesnadnou výzvou pro Turecko je zajistit si nově nalezenou regionální roli, aniž by zradilo Atatürkův demokratický odkaz. Turecká demokracie a sekulární hodnoty se významně zkvalitnily dialogem země s�Evropou a jejími americkými vazbami. Turecko může být pro státy Středního východu vzorem, pokud při prosazování svých regionálních strategických a ekonomických zájmů odolá autoritářskému pokušení a bude nadále dokládat, že islám je plně slučitelný s�demokracií.
Dlouho opožděné poselství pro Izrael tkví v�tom, že jeho budoucnost na Středním východě nespočívá ve strategických spojenectvích s�nearabskými regionálními mocnostmi, nýbrž v�dosažení smíru s arabským světem. V�60.�letech minulého století fatalistický pesimismus Davida Ben-Guriona ohledně možnosti dosáhnout vůbec někdy mírového urovnání s�arabskými zeměmi vedl ke zformování „Aliance periferie“ s�nearabskými státy na vnějším okraji Středního východu – Íránem, Etiopií a Tureckem (snil také o tom, že by se součástí aliance stala komunita libanonských maronitů).
Ani jedna z�těchto zemí neměla s�Izraelem žádné konkrétní roztržky a všechny měly různou měrou napjaté vztahy se svými arabskými sousedy. Izraelská vazba byla pro tyto země obzvlášť přitažlivá díky kombinaci mýtu o vojenské síle Izraele, jeho důvtipu v�oblastech ekonomiky a zemědělství a zveličeném vnímání jeho jedinečné schopnosti vyvíjet nátlak na americkou politiku a ovlivňovat ji.
„Aliance periferie“ byla nápaditým pokusem uniknout důsledkům arabsko-izraelského konfliktu. Odrážela touhu židovského státu uvolnit své tvůrčí energie v�ekonomických a sociálních oblastech, neboť vytvářela nezávislou, vynalézavou zahraniční politiku, která se nevázala k�ochromujícím omezením arabsko-izraelského konfliktu ani jimi nebyla podmíněna.
Bezpečnosti, již toto uspořádání mělo přinést, však nikdy nebylo možné dosáhnout; ústřední význam arabsko-izraelského konfliktu nelze rozředit. Schopnost Arabů vyvíjet na Izrael setrvalý tlak a udržet pozornost světového mínění upřenou na strádání Palestinců proměnila úsilí Izraele vyhnout se důsledkům konfliktu buď pravidelnými válkami, anebo alternativními regionálními aliancemi v�marné snažení.
Po islámské revoluci v�Íránu, změnách v�Etiopii po skončení vlády Haile Selassieho, pádu maronitského Libanonu a převzetí země Hizballáhem zůstalo Turecko jako poslední zbývající člen izraelské Aliance periferie. Mocné vojenské síly Turecka si sice mohou přát zachování úzkých vztahů s�Izraelem, ale všelidově ukotvená proměna priorit turecké zahraniční politiky a vážná dilemata identity, jimž turecký národ čelí, nesou jednoznačné poselství, že toto spojenectví už nemůže sloužit jako alternativa k�míru s�arabským světem. Od nynějška už může být jedině doplňkem takového míru.
Šlomo Ben-Ami je bývalý izraelský ministr zahraničí. V�současnosti působí jako viceprezident Toledského mezinárodního střediska pro mír. Je autorem knihy Scars of War, Wounds of Peace (Válečné jizvy, mírové šrámy) s�podtitulem Izraelsko-arabská tragédie.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z�angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Šlomo Ben-Ami or return to our home page.
|
|
