BERKELEY – Předseda Rady Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke není pokládán za věštce tak jako jeho předchůdce Alan Greenspan před finanční krizí. Přesto finanční trhy bedlivě sledovaly projev, který 26. srpna pronesl v Jackson Hole v americkém státě Wyoming. To, co vyslechly, bylo poněkud popletené.

V prvé řadě Bernanke nenavrhl žádné další uvolnění měnové politiky na podporu uvízlého zotavení – či spíše nezotavení. Zadruhé své posluchače ubezpečil, že „můžeme očekávat, že mírné oživení bude pokračovat, a dokonce že posílí“. Vychází z toho, že „domácnosti také udělaly jistý pokrok ve snaze vyspravit své bilance – více uspořit, méně si půjčovat a odlehčit svá břemena splátek úroků a dluhu“. Navíc klesající ceny komodit „přispějí ke zvýšení kupní síly domácností“.

Konečně Bernanke prohlásil, že „šoky posledních čtyř let nepoznamenaly, jak se zdá, růstové fundamenty Spojených států natrvalo“.

Upřímně řečeno, nechápu, jak Bernanke může takové věci právě teď prohlašovat. I kdyby si on a zbytek Federálního výboru pro volný trh ještě přede dvěma měsíci mysleli, že očekávaný růst nominálních výdajů v USA je na cestě k přiměřenému oživení, dnes už tomu věřit nemůžou. Dva měsíce špatných ekonomických zpráv, doprovázené prudkými úpravami hodnot budoucnosti na trzích aktiv – které také způsobují zpomalování růstu, neboť ceny aktiv vedou firmy k osekávání investic –, znamenají, že politika, která byla ještě před 60 dny na místě, je dnes už příliš úsporná.

Rád bych se ale zaměřil na Bernankeho čtvrté tvrzení. I když budeme počítat s relativně svižným ekonomickým oživením, USA před skončením aktuální menší deprese zaznamenají deficit investic přinejmenším ve výši 4 bilionů dolarů. Dokud nedojde k dorovnání tohoto investičního schodku, scházející kapitál bude v USA stlačovat hladinu reálného HDP o celé dva procentní body. Růstová trajektorie Ameriky bude o 2 % níž, než by byla, kdyby se podařilo vybruslit z finanční krize a předejít menší depresi.

A je toho víc: škrty ve státních i obecních rozpočtech zpomalily tempo amerických investic do lidského kapitálu a infrastruktury, čímž pokles dlouhodobé růstové trajektorie země rozšířily o další procentní bod.

Schodek vzniklý během ztracené dekády Velké deprese 30. let 20. století dorovnala vlna investic do průmyslových kapacit během druhé světové války. Deprese díky tomu nevrhla stín na budoucí růst – či, lépe řečeno, tento stín překonaly oslepující reflektory pěti let mobilizace do totální války proti nacistickému Německu a imperiálnímu Japonsku.

Dnes není rozsvícena žádná souprava reflektorů, která by zaháněla stíny, jež v současnosti vrhá menší deprese. Právě naopak, stín se den ze dne prodlužuje, vinou chybějících účinných politik, které by tok nominálních výdajů napříč ekonomikou vrátily na jeho dřívější dráhu.

Nadto je tu ještě další brzda. Významným faktorem, který v období po druhé světové válce snížil pociťované riziko a povzbudil investice a podnikavost, byl „Rooseveltův tah“. Vlády průmyslových zemí po celém světě tehdy braly boj proti depresi za svou první a hlavní ekonomickou prioritu, aby střadatelé a podniky neměli důvod se obávat návratu zlých časů, jaké následovaly po letech 1873, 1884, či 1929.

To už neplatí. Svět bude napříště rizikovějším prostorem, než za jaký jsme jej pokládali – ne proto, že už vlády nebudou poskytovat garance, které vlastně vůbec nikdy neměly nabízet, nýbrž proto, že se vrátilo reálné riziko, že vaši zákazníci upadnou do vleklé deprese.

V jakém rozsahu toto zvýšené riziko utlumí růst americké a globální ekonomiky, to nevím. Předběžný odhad naznačuje, že pětiletá menší deprese, která každých 50 let stlačí ekonomiku o 10 % pod úroveň potenciálu, sníží průměrnou návratnost investic a zpomalí soukromé investice natolik, že každoročně z hospodářského růstu umaže dvě desetiny procentního bodu. Amerika tudíž nejenže z této epizody vyjde o 3 % chudší, než mohla být, ale tato mezera bude narůstat – na 7 % do roku 2035 a 11 % do roku 2055.

Tak to bude vypadat, nebudou-li teď podniknuty kroky k dosažení svižného zotavení ze současné menší deprese a poté k zavedení politik, které povzbudí investice soukromého kapitálu a investice do infrastruktury a vzdělávání k návratu na úroveň trendu. Právě takové kroky by snad postačovaly k tomu, aby všichni získali uklidňující jistotu, že současná rezignovanost tvůrců politik za vleklého poklesu byla obrovskou chybou, která už se nebude opakovat.