Před několika lety jsem si v Dillí objednal firmu specializovanou na hubení hmyzu, aby zbavila můj byt termitů. Dostavil se jihoindický gentleman s příjemným úsměvem, několika plechovkami chemikálií a velkou injekční stříkačkou.

S velkou pečlivostí se pustil do práce. Při každém stříknutí se vÅ¡e pokrylo mlhou. Zeptal jsem se, jestli jeho procedura opravdu zabere. Muž se konejÅ¡ivě zaÅ¡klebil a řekl: „Žádný strach, pane. Toto je velmi silná látka. Ve Spojených státech je úplně zakázaná.“ Vysoukal jsem se z místnosti, zatímco on natáhl do stříkačky další dávku.

Na tento incident jsem si vzpomněl po jedné své přednášce o globálních pracovních standardech, která se konala v Helsinkách. V závěru přednášky jsem vedl s publikem živou debatu o vývoji celosvětových standardů pro pracovní trhy. Globalizovaný svět, v němž zboží, kapitál i znečiÅ¡tění životního prostředí proudí z jedné země do druhé, bude nevyhnutelně potřebovat společné normy a zákony. Jak ovÅ¡em dokládá odpověď mého agenta-traviče, co je pro jednoho člověka jedem, může být pro druhého jistotou. Společné standardy v tak nerovném světě, jako je ten náš, bezpochyby vyvolají mnoho sporných otázek.

          Â

Názorným příkladem je dopad takzvaného „outsourcingu podnikových procesů“ (OPP) na trhy práce v mnoha rozvojových zemích. Díky revolučnímu technologickému pokroku v oblasti elektronické komunikace a zvyÅ¡ující se rychlosti datového přenosu lze dnes mnoho pracovních úkonů, které se až dosud prováděly v průmyslových zemích, ale nevyžadovaly osobní interakci, přesunout do zemí chudších, které mají levnou a vzdělanou pracovní sílu a vyšší stupeň počítačové gramotnosti.

Jedním z průkopníků na tomto poli se stala americká společnost General Electric. Od doby, kdy přesunula část své obslužné činnosti do Indie, Å¡etří tato firma 340 milionů dolarů ročně. Vezmeme-li v úvahu veÅ¡keré náklady, pak telefonické centrum v Kansas City stojí více než trojnásobek částky potřebné v Bombaji. Není tedy překvapením, že zaměstnanost v indickém sektoru offshore služeb spojených s informačními technologiemi zaznamenala prudký růst, ze 106.000 pracovních míst v březnu 2002 na 171.500 o rok později. Podle nejnovějších předpokladů překročí počet pracovních míst v tomto sektoru do roku 2008 hranici jednoho milionu.

Indie se stala významnou a stále rostoucí lokalitou pro outsourcing firem Microsoft, Hewlett Packard, British Airways a dalších velkých korporací. Zdaleka vÅ¡ak není sama. Firma Motorola například v posledních několika letech propouÅ¡tí zaměstnance v USA a přesunuje jednotlivé operace do Brazílie a do Číny; továrnu pak postavila v mexickém městě Chihuahua.

Chudé státy pohlížejí na tato fakta a trendy s nadějí, zatímco mnoho průmyslových zemí je sleduje s úzkostí. Jeden posluchač mi v Helsinkách sklesle řekl, že vůči globalizaci zatrpkl poté, co někteří z jeho přátel přiÅ¡li o zaměstnání nikoliv vlastní vinou, nýbrž pouze proto, že se firma Ericsson rozhodla přesunout část operací z evropských továren do Číny.

Někteří ekonomové podobné stesky odmítají s tím, že jen podněcují protekcionismus. Mýlí se. Chudí dělníci v bohatých zemích jsou vůči OPP nejzranitelnější, a nebude-li se k těmto otázkám přistupovat s opatrností, mohou přiživovat xenofobii a populismus. Na webových stránkách Ku Klux Klanu nyní ekonomika soupeří o místo s rasovou nenávistí. Výsledkem této kombinace je vskutku zvrácená analýza: globalizace je Å¡patná, protože dává pracovní místa naší rasy jiným rasám v rozvojových zemích.

Opozice vůči OPP ze strany bohatých zemí nijak nesouvisí s mezinárodními pracovními standardy, které se týkají nejchudších zaměstnanců v chudých zemích. Nekvalifikovaní dělníci v chudých státech vykonávají takové druhy práce, které v rozvinutých zemích není ochoten dělat prakticky nikdo. Nevzniká zde tedy střet zájmů s nejchudšími zaměstnanci v rozvojových zemích, protože tyto dvě skupiny se neucházejí o stejný typ práce.

Na vyšší úrovni kvalifikace vÅ¡ak OPP vytváří střet zájmů mezi zaměstnanci v bohatých a chudých zemích. Když nějaká společnost přesune činnost do rozvojové země, někteří z jejích dosavadních zaměstnanců na tom skutečně tratí (přinejmenším krátkodobě). Mnoho jiných skupin vÅ¡ak pochopitelně současně získává.

Zaměstnanci v hostitelské zemi, jako jsou softwaroví technici nebo operátoři telefonických center, mají z OPP očividný prospěch, ale stejně tak ho mají i akcionáři a vlastníci společností (jimž rostou zisky) a spotřebitelé (kteří platí nižší ceny). Získává tak mnoho skupin, které mohou účinně kompenzovat ty, jimž OPP přinesl újmu. Rozvinuté země nesou v této souvislosti zodpovědnost za změkčení dopadu na své zaměstnance tím, že jim poskytnou adekvátní sociální ochranu spolu s možností relokace a rekvalifikace.

Podobná opatření jsou v dlouhodobém měřítku naprosto nezbytná, protože dojde-li díky OPP ke zlepÅ¡ení života v rozvojových zemích, poroste v nich i poptávka po zboží a službách. To povede k vytvoření nových pracovních míst v bohatých zemích – dokonce k většímu počtu, než kolik jich zaniklo kvůli OPP. Tato pracovní místa vÅ¡ak již nebudou koncentrována ve viditelných sektorech, neboť ty se již přesunuly do rozvojových zemí. Vzhledem k tomu je OPP snadným terčem pro populisty, což je neÅ¡ťastné, poněvadž pokud něco rozvinuté země skutečně potřebují, pak je to flexibilní pracovní síla.

Tím nechci popírat, že zaměstnanci v průmyslových zemích budou postupem času relativně ochuzeni. Domnívám se, že zde působí síly, které mají tendenci činit celkový výnos připadající na pracovní sílu relativně malým ve srovnání s výnosem připadajícím na kapitál.

To ovÅ¡em nikterak nesouvisí s přesunem obslužných činností do chudých zemí. Kdyby se OPP zastavil, průmyslové země – a jejich zaměstnanci – by na tom byly v absolutním měřítku hůře.

Copyright: Project Syndicate, unor 2004.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.