CAMBRIDGE – Jedním z prvních problémů, s nimiž se bude prezident Barack Obama potýkat, jsou dopady současné finanční krize, která zpochybňuje budoucnost americké moci. Článek v měsíčníku Far Eastern Economic Review tvrdí, že „krach Wall Streetu zvěstuje globální tektonický posun: počátek úpadku americké moci“. Ruský prezident Dmitrij Medveděv chápe krizi jako znamení, že se globální vedení Ameriky chýlí ke konci, a venezuelský prezident Hugo Chávez prohlásil, že na Pekingu dnes záleží mnohem více než na New Yorku.

A přesto dolar coby symbol americké finanční síly spíše stoupá než klesá. Jak poznamenává Kenneth Rogoff, profesor Harvardovy univerzity a bývalý hlavní ekonom MMF: „Vzhledem k tomu, jak jsme právě všechno neskutečně zpackali, je paradoxní, že cizinci reagují tím, že do nás nalévají další peníze. Nejsou si jistí, kam jinam by měli jít. Zdá se, že mají v naši schopnost řešit problémy větší důvěru než my sami.“

Kdysi se tvrdilo, že když Amerika kýchne, dostane zbytek světa rýmu. V poslední době začalo mnoho lidí tvrdit, že díky vzestupu Číny a ropných států by zpomalení v Americe nemuselo mít na okolní svět vliv. Když však Spojené státy dostaly finanční chřipku, ostatní je následovali. Mnozí zahraniční představitelé rychle přešli od škodolibosti ke strachu – a uchýlili se do bezpečí amerických státních pokladničních poukázek.

Krize často vyvracejí konvenční moudra a tato krize odhaluje, že americká ekonomika má i nadále působivou sílu. Za špatný výkon Wall Streetu a amerických regulátorů zaplatily Spojené státy vysokou cenu v podobě poklesu měkké síly spojené s atraktivitou jejich hospodářského modelu, avšak tento úder nemusí být smrtelný, pokud se Americe na rozdíl od Japonska v 90. letech podaří absorbovat ztráty a omezit škody. Světové ekonomické fórum stále hodnotí americkou ekonomiku jako nejkonkurenceschopnější na světě, a to díky pružnosti trhu práce, vyššímu vzdělání, politické stabilitě a otevřenosti vůči inovacím.

Širší otázkou je dlouhodobá budoucnost americké moci. Podle nové předpovědi pro rok 2025, kterou připravuje americká Národní zpravodajská rada, bude americká nadvláda „značně snížena“ a jedna z klíčových oblastí přetrvávající americké nadřazenosti – totiž vojenská síla – bude v konkurenčním světě budoucnosti méně významná. Nejde ani tak o americký úpadek, jako spíše o „vzestup ostatních“.

Síla vždy závisí na kontextu a v dnešním světě je distribuována způsobem připomínajícím složitou trojrozměrnou šachovou partii. Na horní šachovnici je vojenská síla převážně unipolární a pravděpodobně takovou ještě chvíli zůstane. Na prostřední šachovnici je však hospodářská síla již dnes multipolární – hlavními hráči jsou zde USA, Evropa, Japonsko a Čína, avšak na významu získávají i další.

Spodní šachovnici představuje sféra transnacionálních vztahů, které překračují hranice mimo kontrolu vlád. Setkáme se zde s řadou různých aktérů: s bankéři, kteří elektronicky převádějí částky přesahující rozpočty většiny států, s teroristy převážejícími zbraně nebo s hackery narušujícími internetový provoz. Patří sem také nové výzvy, jako jsou pandemie nebo klimatické změny. Na této spodní šachovnici je moc široce rozptýlená a nemá smysl zde hovořit o unipolaritě, multipolaritě nebo hegemonii.

I po odeznění finanční krize bude pravděpodobným tahounem globalizace závratné tempo technologických změn, avšak politické dopady budou ve světě národních států jiné než ve světě nestátních aktérů. V mezistátní politice se stane nejvýznamnějším faktorem pokračující „návrat Asie“.

V roce 1750 žily v Asii tři pětiny světové populace, které se ze tří pětin podílely na světovém hospodářském výkonu. V roce 1900, po průmyslové revoluci v Evropě a Americe, se Asie podílela na světovém výkonu z pouhé jedné pětiny. Do roku 2040 bude nicméně tento světadíl na nejlepší cestě vrátit se ke svému historickému podílu.

Vzestup Číny a Indie může vytvářet nestabilitu, avšak pro tento problém existují precedenty a z historie si můžeme vzít ponaučení, jak dokáže politika ovlivňovat výsledek. Před sto lety zvládla Velká Británie vzestup americké moci bez konfliktu, zatímco neschopnost světa vypořádat se se vzestupem německé moci vedl ke dvěma ničivým světovým válkám.

Zvládnout je nutno i vzestup nestátních aktérů. V roce 2001 zabila nestátní skupina více Američanů, než kolik jich japonská vláda pozabíjela v Pearl Harboru. Šíření pandemií ptáky nebo lidmi cestujícími v proudových letadlech by mohlo připravit o život více lidí, než kolik jich zahynulo v první či druhé světové válce. Problémy spojené s rozptylováním moci (směrem od států) se nakonec mohou ukázat jako složitější než mocenské přesuny mezi státy.

Výzvou pro Baracka Obamu je skutečnost, že stále více témat a problémů se vymyká kontrole i toho nejmocnějšího státu. Ačkoliv USA uplatňují tradiční mocenská opatření dobře, tato opatření stále častěji nedokážou postihnout velkou část toho, co definuje světovou politiku. Ta se vzhledem k informační revoluci a globalizaci mění způsobem, který Američanům brání v dosahování vlastních mezinárodních cílů osamoceným postupem.

Pro americkou prosperitu je například životně důležitá mezinárodní finanční stabilita, avšak při jejím zajišťování se USA neobejdou bez spolupráce s ostatními. Také globální změny klimatu ovlivní kvalitu života, ale USA nemohou tento problém zvládnout samy. A ve světě, kde jsou hranice stále prostupnější pro vše od drog přes infekční nemoci až po terorismus, musí Amerika mobilizovat mezinárodní koalice, aby mohla řešit společné hrozby a problémy.

Spojené státy jsou největší světovou ekonomikou, a jejich vedoucí role proto zůstane klíčová. Problémem americké moci ve světle finanční krize není její úpadek, nýbrž nutnost si uvědomit, že ani nejmocnější země světa nedokáže dosahovat svých cílů bez pomoci ostatních. Barack Obama to naštěstí chápe.