PRINCETON – Poslední fázi finanční krize od pádu Lehman Brothers v září 2008 charakterizují značné ztráty bank a pokračující hrozba bankovních krachů. Rozsah této pohromy vyvolává otázku, zda si malé země skutečně mohou dovolit sanovat banky.

Definice pojmu „malý“ se však neustále mění: před několika měsíci znamenalo slovo „malý“ Island, poté Irsko a nyní Velkou Británii. Důsledky bankovní krize si žádají úvahy nejen o nejvhodnější formě bankovní legislativy, ale i o odpovídající velikosti státu.

Ohledně optimálního uspořádání bankovní soustavy vždy existovala nejistota a mezi různými druhy bankovní regulace vždy panovala konkurence. Na jedné straně stojí představa – která po velkou část dějin definovala bankovnictví v Americe –, že banky by měly stát blízko u rizik, která musí posuzovat. Tento ideál vyrostl z epochálního souboje Andrewa Jacksona s Nicholasem Biddlem a Second Bank of the United States. Populismus svedl souboj s finančníky a zvítězil. V důsledku toho neměla většina amerických bank v devatenáctém století pobočky a jejich činnost se omezovala na jediný stát.

Opačný přístup zvítězil v Kanadě, která se díky svým kořenům v bezpečné britské vládě mnohem méně obávala politické centralizace a byla připravena tolerovat celostátní bankovní soustavu. Rozsáhlý bankovní systém v Kanadě distribuoval riziko šířeji a během epizod finanční paniky – ať už v roce 1907, nebo v letech 1929-33 – si vedl lépe.

Princip větší banky je spojen se dvěma hlavními lákadly. Za prvé slibuje efektivnější řízení rizik, protože větší banky jsou v menší míře vystaveny jedinému typu zákazníka (na rozdíl od venkovských amerických bank, které trpěly, když trpěli američtí farmáři). Za druhé je mnohem lépe uzpůsobena k dlouhodobým strategickým úvahám o celkovém směřování národní nebo i mezinárodní ekonomiky.

Větší banky se však mohou dostat do problémů, když se tyto dva principy smísí. Idea větší banky dosáhla vrcholu v kontinentální Evropě a zejména v Německu, jehož velká bankovní soustava se koncem devatenáctého století rozvinula z obchodních financí ve finance průmyslové.

V té době se už země s dychtivým zájmem poohlížely po finančních modelech vyvinutých jinde. Po panice v roce 1907 svolal americký Kongres Národní monetární komisi, jejímž nejzajímavějším a nejatraktivnějším potenciálním modelem pro USA byl model univerzálních bank na německý způsob, jehož napodobeniny existovaly i v Rusku, Japonsku, Itálii a Egyptě. V roce 1931 dokonce i Velká Británie těžko odolávala německému modelu. Také ona proto zorganizovala oficiální průzkum a zřídila Macmillanovu komisi, která si vyslechla důkazy o tom, jak špatně britské banky slouží britskému průmyslu a jak německý model mnohem lépe proměňuje úspory v průmyslové finance.

Tuto vlnu napodobování, v níž zdánlivě triumfoval model univerzální banky, ukončila až velká hospodářská krize. Nešťastnou shodou okolností zveřejnila Macmillanova komise svou zprávu 13. července 1931, tedy v den, kdy zbankrotovala nejdynamičtější německá univerzální banka Darmstädter Bank.

V 90. letech však napodobování cizích bankovních modelů opět přišlo do módy. Budování finančních impérií se na sklonku dvacátého století stalo tahounem globalizace. Mezi oběma břehy Atlantiku a v menší míře i Pacifiku probíhal konkurenční boj.

Postupná integrace potenciálně obrovského evropského kapitálového trhu a vznik přeshraničních evropských bank v důsledku fúzí skutečně vyvolaly zdání, že se na obzoru rýsuje nová evropská sorta superbank. Podobně i Japonsko reagovalo na svou bankovní krizi vytvořením velmi velkých spojených institucí, zatímco USA zrušily velkou část zákonů z éry velké hospodářské krize, které omezovaly bankovnictví. A konečně po krizi mexického pesa v letech 1994-95 a asijské finanční krizi v letech 1997-98 exportovaly USA svůj nový bankovní model do zemí s rozvíjejícími se tržními ekonomikami. Španělské a americké banky se začaly houfně přesouvat do Latinské Ameriky.

Lákadlem zde byla příležitost ke strategickým vizím, které nejzřetelněji viděl a prosazoval Robert Rubin, nejprve v roli ministra financí v Clintonově administrativě a poté v roli poradce nového obra amerického bankovnictví, totiž skupiny Citigroup, která vznikla fúzí v roce 1998.

Vzhledem k obrovské diverzitě a spletitosti transakcí však byly nové superbanky zákonitě zranitelné. Dávno předtím, než se vynořil problém podřadných hypoték, poškodilo Citigroup chování jejích londýnských obchodníků, kteří se snažili ovlivňovat evropský trh vládních obligací, a také jejích obchodníků v Tokiu.

Pro nadnárodní výrobní společnost je mnohem jednodušší zavádět kontrolní mechanismy za účelem zajištění kvality výrobků. Naproti tomu ve společnosti, která podniká v oboru finančního zprostředkovatelství, probíhají nezávisle na sobě miliony hodnocení a jejich dopady mohou být natolik vážné, že ohrožují celou firmu.

Když strategie selže, začne vzájemné obviňování. Tradiční evropské státy střední velikosti si nemohou dovolit mít pro své banky strategickou vizi. I pro USA je ovšem představa, že by svět držel pohromadě díky podnikatelskému plánu Citigroup, jednoduše příliš nákladná. Existuje nebezpečí, že v rámci tlaku na zestátňování bank v důsledku finanční krize budou vlády chápat jako svou povinnost zavádět v nich strategie.

Strategická vize banky utvářející ekonomický osud země či celého světa je stejně pochybná jako představa centrálně plánovaného hospodářství. V tomto smyslu jsou roky 2007-09 kapitalistickým ekvivalentem pádu komunismu v letech 1989-91.