CHICAGO – Největší finanční noční můrou, která světovou ekonomiku straší, je insolvence velké mezinárodní banky. Ať už by příčinou byla platební neschopnost svrchovaného aktéra či rozsáhlé ztráty nahromaděné za lhostejných účetních norem, insolvence velké banky (zejména banky evropské) není vůbec vzdálenou možností. Ostatně, i kdyby to vzdálená možnost byla, finanční krize roku 2008 nás poučila, že dochází i k výjimečným událostem.

Důvodem, který nás nutí tuto možnost pokládat za finanční noční můru, horší než krach Lehman Brothers v roce 2008, jsou obavy, že řada svrchovaných států už vystřílela všechny náboje, a nebylo by tudíž v jejich moci zasáhnout. Swapy úvěrového selhání (CDS) předních jihoevropských bank se obchodují za mírně nižší ceny než CDS jejich svrchovaných států, což naznačuje, že trh ty druhé nepokládá za schopné pomoci těm prvým.

Od kolapsu Lehmanů uplynuly už téměř dva roky a pro řešení tohoto rizika se bohužel udělalo málo. Kongres Spojených států co nevidět dopracuje návrh zákona, který nově vytvořené systémové radě udělí pravomoc řešit potíže významných amerických finančních ústavů. Postupy k zahájení intervence jsou však komplikované a financování natolik mlhavé, že tento návrh zákona kolaterální škody krachu velké banky neeliminuje ani u amerických ústavů, natož u mezinárodních, jejichž rozplétání by vyžadovalo koordinaci několika států s různou úrovní solventnosti.

Aby se minimalizovalo riziko nezvladatelného kolapsu, je nezbytné schválit mezinárodní nápravný mechanismus s pravomocí nad všemi významnými mezinárodními finančními ústavy. Cílem by nebylo zachraňovat banky ani jejich věřitele, ale minimalizovat otřesy, jež neřízená platební neschopnost může způsobit.

Tato instituce by měla být mezinárodní obdobou americké kapitoly 11 úpadkového zákona. Cílem kapitoly 11 je ovšem zachránit trvající cenu firmy, kdežto cílem mezinárodního nápravného mechanismu by mělo být zachovat trvající cenu protistran insolventních finančních ústavů.

První problém, který je třeba při schvalování tohoto mechanismu rozřešit, je, kdo by měl tuto pravomoc mít. Samozřejmou odpovědí je Mezinárodní měnový fond.

MMF, vytvořený po druhé světové válce, aby financoval přechodné nevyváženosti účastníků systému pevných směnných kurzů, si hledá náplň už od zániku dolarového systému směnných kurzů v roce 1971. Důležitější však je, že řadou záchran svrchovaných států MMF získal odborné znalosti v oblasti restrukturalizace dluhu a zároveň si vypěstoval renomé přísného a nestranného aktéra, což by se v takových situacích velmi hodilo.

MMF má rovněž tu unikátní výhodu, že je jediným uschovatelem mezinárodních rezerv. Za neexistence mezinárodního fiskálního orgánu je MMF organizací, která se takovému orgánu blíží nejvíc.

Jakmile bude některý velký finanční ústav insolventní, MMF by jej měl převzít, zaručit se za jeho krátkodobé závazky, ale odepsat akcionáře a vyplatit dlouhodobé věřitele, jedině až budou vyplaceni všichni ostatní věřitelé (včetně samotného MMF). Někteří lidé by se rozkřikovali, že se to rovná znárodňování, ale úpadkový postup podle americké kapitoly 11 už znárodňování nepředstavuje.

Převzetí mezinárodní organizací má oproti domácímu řešení tři výhody. Zaprvé, zajistí, že o náklady (pokud ztráty převýší úhrnnou hodnotu akcií a dlouhodobého dluhu) se podělí mezinárodní společenství a neponese je jen země, kde ústav sídlí, takže intervence bude věrohodná, i když se svrchovanému státu důvěřovat nebude.

Zadruhé, sejmutím rozhodovacích pravomocí z národní vlády, v jejíž zemi insolventní ústav sídlí, toto řešení minimalizuje potenciální pokřivení vznikající v důsledku lobbistické moci úřadujících bankéřů. Důvěřovali byste řecké vládě, že by po vládním převzetí řídila řeckou banku čistým způsobem? MMF by byl lepší.

Konečně, díky angažmá MMF by výhody nejlepších mezinárodní znalostí mohly k řešení problému využít i méně vyspělé země. Kdyby Mexický záliv ohrožovala velká ropná skvrna od Haiti, nechtěli bychom, aby se jejímu šíření snažily zabránit nejlepší technologie (a ne jen ty, které jsou dostupné na Haiti)? Proč by to na finančních trzích mělo být jinak?

Posledním problémem, který je třeba vyřešit, je spouštěcí mechanismus. Právě to se u amerického nápravného orgánu ukázalo jako velice kontroverzní otázka. Panovaly obavy, že mocné banky budou pomoc národní vlády zneužívat a žádat o intervenci příliš brzy.

V mezinárodním kontextu mohou této potíži předejít dvě pojistky. Zaprvé, pevná pravidla, která likvidují akcionáře a pokutují dlouhodobé věřitele, jsou pro bankéře zřetelným odstrašujícím prvkem. Zadruhé, jelikož by intervence MMF omezila vliv mocných domácích zasvěcenců, předčasná intervence by pro ně byla méně přitažlivá. Spouštěcím mechanismem by měla být samotná domácí vláda. Odmítnout v takových případech mezinárodní pomoc by se u každé vlády, která by čelila zhroucení významné banky, rovnalo volební sebevraždě.

Existuje hrstka oblastí, kde se ví, že vládní intervence přináší hodnotu: omezení pustošivých účinků úprku vkladatelů od banky mezi ně patří. Zakročit tak ale dokáže jedině vláda dostatečně mocná, ve smyslu zákonných pravomocí a solventnosti. Na mezinárodní scéně bohužel tyto dvě podmínky nejsou téměř nikdy splněny. Zmocnění MMF k přebírání krachujících mezinárodních bank by tuto mezeru zaplnilo – a zaplašilo naši nejhorší noční můru.