PEKING – Čínská národní míra úspor je v posledních letech velmi vysoká, v roce 2008 (poslední rok, pro který jsou statistické údaje k dispozici) dosáhla 52 % HDP a často se jí kladou za vinu dnešní globální nevyváženosti. Země, které přespříliš šetří, také podle všeobecného mínění přespříliš vyváží, což vede k vysokým obchodním přebytkům a narůstajícím devizovým rezervám.

Není to ale vždycky pravda. Když kupříkladu ušetřím 100 dolarů, ale zároveň investuji 100 dolarů do stálých aktiv svých továren, jsem „interně vyvážený“ a vůči nikomu nemám exportní přebytek.

Právě takový příklad postihuje aktuální ekonomickou situaci Číny. Na konci roku 2009 a zkraje roku 2010 se čínské míry úspor mohly dost dobře držet na 50 % HDP, kdyby se obchodní přebytek země oproti předchozím letům výrazně neztenčil. Čína v části tohoto období ve skutečnosti zaznamenala obchodní deficit, neboť vysoké investice do stálých aktiv (v důsledku vládních stimulačních politik zavedených v reakci na globální finanční krizi) podnítily poptávku po zboží stejně, jako by učinily vyšší spotřebitelské výdaje.

„Přebytečné úspory“ se v obchodní bilanci projeví, jedině když země investuje do stálých aktiv méně, než kolik ušetří. Tutéž logiku lze uplatnit na hospodářství USA, ale opačně: i když USA chtějí mnoho spotřebovat a nespoří, nemohou hospodařit s obchodním deficitem, jestliže příliš neinvestují. Obchodní deficit vzniká, pouze když silně investují a zároveň neomezují spotřebu.

Úspory samozřejmě nejsou nic špatného. Kdyby Američané a Evropané víc spořili, nemuseli zapříčinit globální nevyváženosti, které vyvolaly finanční krizi či později nastalé celosvětové problémy se svrchovaným zadlužením. A pro rozvojové země jsou úspory obzvlášť blahodárné. Jedna z nejnáročnějších výzev pro chudé země je nutnost nashromáždit investiční kapitál za situace nízkých úspor a přitom si nepřivodit příliš rozsáhlý zahraniční dluh.

I pro rozvojovou zemi s příjmem na hlavu ve výši 3000 dolarů, což je případ Číny, je tvorba bohatství v řadách středních tříd stěžejní věcí. Je nezbytné popohánět růst malých a středně velkých podniků prostřednictvím relativně vysokých investic do hmotných aktiv a programů výzkumu a vývoje, do kvalitnější infrastruktury a svižnější urbanizace a to vše vyžaduje mnoho úspor, které se využijí k investicím.

Podle jakéhokoli smysluplného srovnání je úhrn čínského fyzického kapitálu na hlavu stále osmkrát až desetkrát nižší než ve vyspělých zemích, jako jsou Spojené státy a Japonsko. Bez relativně vysokých úspor je rozvojová země jako Čína nemůže nikdy dohnat.

Má-li rozvojová země v důsledku strukturálních faktorů vysoké úspory (navzdory snahám zvýšit současnou spotřebu), nejlepší strategií není snižovat úspory krátkodobými „externími šoky“, například dramatickým zhodnocením měnového kurzu, což může přes noc usmrtit vývozní branže. Úspory by se spíš ve větším měřítku – a efektivněji – měly přelévat do domácích investic, aby se předešlo velkým externím nevyváženostem.

Například Čína by měla své současné rozsáhlé úspory využít k budování infrastruktury země a urychlení urbanizace a tím položit pevnější základy pro budoucí rozvoj. Míra úspor by mohla zůstat vysoká i za situace pomalého růstu spotřeby, zatímco obchodní bilanci by v rovnováze držela vyšší poptávka po investičních statcích z dovozu.

Investice do veřejné infrastruktury a městských zařízení navíc nevytvářejí „nevyužité kapacity“ v průmyslu, ale přinášejí předměty dlouhodobé veřejné spotřeby, jež budou domácnosti a firmy využívat do budoucna řadu let. Zachová-li Čína tento kurz, její externí přebytek se dále sníží, za předpokladu, že ostatní podmínky se nezmění.

Samozřejmě že některé země musí řešit „příliš vysokou“ míru úspor, byť nutně nepředstavuje hlavní příčinu externích nevyvážeností. V dlouhodobém výhledu bude právě to nesporně úkolem Číny. Míra úspor dosahující 50 % HDP je příliš vysoká za jakýchkoli okolností a spotřeba domácností odpovídající 35 % HDP je příliš nízká.

S tím je ale možné a vhodné se vyrovnat pomocí domácích politik zaměřených na vyvolání strukturální změny, nikoli pomocí externích politik, jako je zhodnocování měnového kurzu. Bez domácí strukturální změny nejenže by zhodnocování měny podrylo export, ale mohlo by snížit i import, v důsledku vyšší nezaměstnanosti a nižších příjmů.

Čína si musí uvědomit, že vysoké úspory v dlouhodobém výhledu nezajistí stabilní růst. Bránit „přebytku úspor“, aby vytvářel příliš silný vzestupný tlak na externí bilanci, mohou prozatím vysoké domácí investice, ale vzhledem k trendům směnných relací Číny je růst bez zvýšení domácí spotřeby v dlouhodobém výhledu neudržitelný.

Vysoká míra investic může zapříčinit ekonomické přehřívání, ve střednědobém výhledu zvýšit cenu investičních statků a nakonec vyvolat inflaci. Snížit míru úspor je tedy nezbytné, má-li být dosaženo domácí i vnější rovnováhy.

Přitom platí, že takzvaná „exportně orientovaná růstová politika“ Číny nemusí být pro rozvojovou zemi chybná, protože mezinárodní obchod obecně vytváří víc pracovních příležitostí a přináší vyšší příjmy. Pokud ale vývozy setrvale rostou a přitom chybí spotřebou tažený růst dovozů, objeví se pokřivení a zvýší se obchodní přebytek a zahraniční rezervy.

Čína prozatím přijala určité politiky k omezení svého obchodního přebytku, například snížení dovozních cel, zrušení daňových úlev za vyvezené zboží a povlovné zhodnocování měnového kurzu. Ve skutečnosti však Čína potřebuje vyvinout silnější úsilí k podpoře domácí spotřeby a snížení míry úspor.