NEW YORK – Netřeba být geniální, aby se člověk dovtípil, že finanční soustava Spojených států, ba finančnictví globální, je v pěkné kaši. A teď, když Sněmovna reprezentantů USA odmítla plán finanční výpomoci ve výši 700 miliard dolarů, navrhovaný Bushovou vládou, je také zřejmé, že neexistuje konsenzus ohledně toho, jak se z ní dostat.

Problémy v americkém hospodářství a finanční soustavě byly zjevné po léta. To však americkým lídrům nebránilo obracet se k týmž lidem, kteří pomohli kaši zavařit, problémy neviděli tak dlouho, dokud nás nedovedli na pokraj další Velké hospodářské krize, a teď skáčou od jedné finanční výpomoci ke druhé, aby nás zachránili.

Jak se budou globální trhy propadat, záchranný plán bude téměř určitě v Kongresu předložen k hlasování znovu. Možná že spasí Wall Street, ale co zbytek ekonomiky? Co daňoví poplatníci, už teď sevření bezprecedentními schodky a zatíženi účty za upadající infrastrukturu a dvě války, jež bude třeba uhradit? Může za takových okolností nějaký plán finanční výpomoci vůbec zabrat?

Ovšemže, právě odmítnutý záchranný plán byl mnohem lepší než to, co Bushova vláda navrhovala původně. Jeho základní přístup are zůstával zásadním způsobem chybný. Zaprvé se – opět – spoléhal na ekonomiku stékajících kapek: peníze nalévané do Wall Street by tak nějak měly prosáknout až na hlavní třídu a pomoci obyčejným pracujícím a majitelům rodinných domů. Ekonomika stékajících kapek téměř nikdy nefunguje a ani tentokrát není o nic pravděpodobnější, že se osvědčí.

Navíc plán předpokládal, že se zásadní problém týká důvěry. Ta je nepochybně součástí problému, ale jeho jádro tkví v tom, že finanční trhy poskytly řadu velice špatných půjček. Vznikla bublina bydlení a půjčky se rozdávaly na základě nafouknutých cen.

Tahle bublina praskla první. Ceny nemovitostí zřejmě budou nadále klesat, takže pro neschopnost splácet hypotéku budou zabaveny další domy a nic s tím nezmůže ani sebevětší množství vychvalování trhu. Špatné půjčky pak vytvořily obrovské díry v rozvahách bank, které je třeba zalátat. Žádný vládní záchranný balíček, který zaplatí za spravedlivou hodnotu těchto aktiv, nijak díru nevyspraví. Právě naopak, bylo by to jako poskytovat vydatnou krevní transfuzi pacientovi, které trpí rozsáhlým vnitřním krvácením.

I kdyby se záchranný plán uskutečnil urychleně, což se zdá čím dál méně pravděpodobné, došlo by k určitému úbytku úvěrů. Oporou americké ekonomiky byl až dosud spotřební boom poháněný přehnaným využíváním půjček a to teď opadne. Státy i obce seškrtávají výdaje. Bilance domácností jsou slabší. Všechny naše finanční problémy ještě zhorší ekonomické zpomalení.

Mohli bychom dokázat víc za méně peněz. Díry v rozvahách finančních institucí by se měly vyplnit transparentním způsobem. Skandinávské země nám ukázaly cestu už před dvěma desítkami let. Warren Buffett nám ukázal další cestu, když posílil vlastní kapitál Goldman Sachs. Vydáním preferenčních akcií s přednostními právy (opcemi) se pro veřejnost snižuje riziko negativního vývoje a přitom se zajistí, aby se zčásti podílela na příslibu kladného vývoje.

Tento přístup není jen prověřený, ale přináší také jak pobídky, tak prostředky potřebné k pokračujícímu půjčování. Vyhýbá se beznadějnému úkolu pokusit se ohodnotit miliony spletitých hypoték a ještě spletitějších finančních produktů, do nichž jsou vloženy, a řeší problém „šuntů“ – to, že se na vládu nalepí ta nejhorší či nejpřemrštěněji oceněná aktiva. Konečně jej lze uskutečnit mnohem rychleji.

Zároveň lze podniknout několik kroků k omezení počtu zabavených domů. Zaprvé, přijatelnější cenu bydlení pro chudé a středněpříjmové Američany lze zajistit převodem odečitatelnosti hypoték v inkasovatelný daňový kredit. Vláda vlastně platí 50% hypotečních úroků a daní z nemovitosti za Američany s vyššími příjmy, ale pro chudé nedělá nic. Zadruhé je potřebná reforma úpadkového práva, aby měli majitelé domů možnost odepsat hodnotu svých domovů a zůstat v nich. Zatřetí by vláda mohla převzít část hypotéky, přičemž by využila svých nižších výpůjčních nákladů.

Naproti tomu přístup amerického ministra financí Henryho Paulsona je dalším příkladem toho, jak se hrají skořápky, které Ameriku dostaly do potíží. Investiční banky a úvěrové ratingové agentury věřily ve finanční alchymii – v představu, že krájením cenných papírů na nudličky a na kostičky lze vytvořit významnou hodnotu. Nový názor říká, že skutečnou hodnotu lze vytvořit, když se tyto nudličky a kostičky opět poskládají – tím, že se stáhnou z finanční soustavy a předají vládě. To však vyžaduje, aby se tato aktiva přeplatila, z čehož budou profitovat jedině banky.

Nakonec existuje vysoká pravděpodobnost, že pokud se takový plán zavede, americkým daňovým poplatníkům zůstane v rukou černý Petr. V environmentální ekonomice existuje základní princip, který říká, že „platí znečišťovatel“. Jde o věc spravedlnosti i účinnosti. Wall Street znečistila ekonomiku toxickými hypotékami. Měla by tedy zaplatit sanaci.

Mezi ekonomy sílí konsenzus, že finanční výpomoc založená na Paulsonově plánu se neosvědčí. Pokud k tomu dojde, ohromné zvýšení státního zadlužení a zjištění, že ani 700 miliard dolarů na záchranu amerického hospodářství nestačí, dále rozleptá důvěru a zjitří ochablost ekonomiky.

Politici ale v takovéto krizi nemohou sedět se založenýma rukama. Takže nám možná nezbude než se modlit, aby dohoda vzešlá z jedovaté směsi zájmových skupin, pomýlené ekonomie a pravicových ideologií, která krizi přivedla na svět, dokázala nějak stvořit záchranný plán, který zabere – anebo jehož selhání nezpůsobí příliš velkou újmu.

Náprava stavu věcí – včetně nového systému regulace, který sníží pravděpodobnost, že se taková krize bude opakovat – je jedním z úkolů, který už je třeba přenechat příští vládě.