The World in Words
Turecká zahraniční politika frontových linií
Shlomo Avineri
|
|
|
|
JERUZALÉM – Několik měsíců předtím, než se stal ministrem zahraničí Turecka, se Ahmet Davutoglu, tehdejší hlavní poradce premiéra Recepa Tayyipa Erdogana, sešel se skupinou blízkovýchodních akademiků a politických expertů, včetně Arabů a Izraelců. Díky svému akademickému vzdělání a nesmírné erudici se mu podařilo na širokém plátně vykreslit nový směr turecké politiky pod vedením Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP).
V té době už bylo jasné, že se cesta Turecka do Evropské unie poněkud nevybíravě uzavřela, a to zejména kvůli společnému tlaku Německa a Francie. Ti, kdo od Davutoglua očekávali islamistický kouř a síru, však byli hluboce zklamáni.
Davutoglu představil umírněné a propracované expozé, které bývá od politiků slyšet jen zřídkakdy: bylo promyšlené, poctivé a úchvatné. A také znamenalo jasný odklon od konvenční zahraničně-politické kazajky ušité Kemalem Atatürkem, která po celá desetiletí zaháněla tureckou diplomacii do Prokrustova lože integrálního nacionalismu ve stylu 20. let.
Davutoglu začal konvenčně, totiž prohlášením, že zahraniční politiku Turecka bude vždy diktovat geopolitická situace této země. A pak přišla bomba: navzdory konvenčnímu kemalistickému obrazu „jediného a nedělitelného tureckého národa“ poukázal Davutoglu na to, co od založení moderního Turecka každý ví: totiž že v zemi žije více Ázerbájdžánců než v Ázerbájdžánu, více lidí albánského původu než v Albánii, více lidí bosenského původu než v Bosně a více Kurdů než v iráckém Kurdistánu.
Vzhledem k této realitě podle Davutoglua hrozí, že se násilí a nestabilita v bezprostředním sousedství Turecka rozšíří i do samotné této země a že vnější regionální konflikty se snadno mohou stát vnitřně rozpolcujícími. Z toho vyplývá, že krédem turecké zahraniční politiky by měly být „nulové konflikty s našimi sousedy a v našem sousedství“.
To je také důvod, vysvětlil Davutoglu, proč se Turecko snaží nalézt shodu s Arménií. Ospravedlňuje to tureckou politiku vůči kurdské regionální vládě v severním Iráku, angažmá Turecka v Bosně a v Kosovu, obnovování přátelských vztahů se Sýrií a také snahu působit jako prostředník mezi Sýrií a Izraelem.
Turecko, prohlásil Davutoglu, není ani proizraelské, ani prosyrské: usiluje o izraelsko-syrské usmíření, aby přidalo další cihlu k regionální stabilitě. Všechny tyto kroky podniká vláda AKP proto, že jsou v zájmu Turecka nejen kvůli jeho geopolitickému postavení, ale i jeho jedinečné multietnické struktuře (ministr takovou terminologii nepoužil, avšak závěr byl zřejmý).
Od té doby (Davutoglu se stal ministrem zahraničí v květnu 2009) lze velkou část toho, co Turecko dělá, vysvětlit snahou řídit se teorií „nulových konfliktů“, a to včetně lehce odstíněnější politiky v otázce Kypru. Nedávný vývoj událostí však naznačuje, že pokud se tato politika dotlačí do krajnosti, zakopne o vlastní předpoklady.
Lze docela dobře pochopit tureckou politiku snažící se rozptýlit napětí s Íránem ohledně jaderného programu této země. Společná íránsko-brazilsko-turecká iniciativa však rámec takové politiky překračuje.
Brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva možná šlápl do sršního hnízda kvůli své neobeznámenosti s regionální politikou a vlastnímu obecně protiamerickému smýšlení. Erdogan musel vědět, že pokusí-li se tímto způsobem zaštítit Írán, otevírá širší propast s EU – a evidentně i se Spojenými státy. Tím, že se Turecko postavilo v Radě bezpečnosti OSN proti novým sankcím vůči Íránu, ještě více si odcizilo EU a USA. To se příliš neslučuje s politikou „nulových konfliktů“.
Totéž lze říci o pronikavém tónu, který Turecko i Erdogan samotný nedávno zvolili vůči Izraeli. Odchod ze sálu během debaty u kulatého stolu s izraelským prezidentem Šimonem Peresem v Davosu možná získal Erdoganovi body v arabském světě, který na Turecko historicky hledí podezíravě coby na starého imperiálního vládce. Vehementnost, s níž se Erdogan pustil do Izraele během krize kolem flotily směřující do Gazy, však zjevně dalece přesáhla (oprávněnou) podporu obléhaným Palestincům a (stejně oprávněnou) kritiku špinavého způsobu, jímž se Izrael s touto očividně složitou situací vypořádal.
Erdogan si tím sice získal podporu takzvané arabské ulice a možná i „vyfoukl“ íránskému prezidentovi Mahmúdu Ahmadínežádovi roli novodobého velitele věrných, avšak jeho politika a chování šokovaly nejen Izraelce, ale i umírněné arabské vůdce v Egyptě, Saúdské Arábii, Jordánsku a některých státech Perského zálivu.
AKP se řadu let jevila mnoha lidem v regionu i jinde jako ukázkový příklad demokratické strany s islámskými kořeny. Podporou Hamásu však Erdogan spojil Turecko s nejrozkladnější a nejextrémističtější fundamentalistickou silou v muslimském arabském světě – s organizací, která má původ v Muslimském bratrstvu, arcinepříteli všech arabských režimů v regionu (samozřejmě včetně Sýrie).
Protože Erdogan kritizuje Izrael, nemohou to arabští vládcové vyslovit veřejně. Arabské vlády – a jejich bezpečnostní služby – si však začínají klást otázku, zda turecká politika nepodkopá i tu míru vnitřní stability, které se jejich země těší.
To je pravý opak skutečné politiky „nulových konfliktů“, která si klade za cíl minimalizovat napětí a zvýšit stabilitu. Turecko dnes zjišťuje, že se prostřednictvím svého spojenectví s Íránem a podpory Hamásu střemhlav řítí do celé série konfliktů – s Evropou, s USA, s Izraelem i s umírněnými arabskými režimy, které přežily íránský šíitský fundamentalismus, ale nyní se mohou cítit ohroženy novoosmanskou sunnitskou zahraniční politikou.
Turecko se tak neprezentuje jako regionální prostředník, jenž má stejně blízko ke všem svářícím se lokálním hráčům, nýbrž jako asertivní, ne-li přímo agresivní regionální mocnost, jejímž cílem je hegemonie. Místo aby se vyhýbalo konfliktům a uklidňovalo již existující napětí, Turecko pod vedením AKP jako by spíše chtělo přilévat olej do ohně nových konfliktů a vytvářet nové frontové linie.
Šlomo Avineri, profesor politologie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, působil ve vládě premiéra Jicchaka Rabina jako generální ředitel izraelského ministerstva zahraničí.
Copyright: Project Syndicate, 2010.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Shlomo Avineri or return to our home page.
|
|
wauch 01:21 09 Jul 10
"hegemony"
Really is that what Turkey is seeking in rightly calling-out Isreal for the murder of the folks on the flotilla and wanting to end Iran's nuclear threat?
It is true that their efforts along with Brazil to ameliorate the situation in Iran might be naive. BUT they are efforts nonetheless and way more than we can say for anyone else at this point. The fire>aim>ready solutions encassed in sanctions have gotten no one anywhere. So this proposal that we have a Bird of Prey at the east-west pivot point rather than simply a Turkey is ludicrous and it is you sir who is "stoking new conflicts". I ask if the US, Britain, or the EU had come up with the pact designed by Brazil and Turkey would it so flippantly be trashed? NOPE!
leonimo 02:28 09 Jul 10
"Turkey under the AKP appears intent on stoking new conflicts and creating new frontlines"
Not more then Israel's new conflicts and frontlines.
Due to this policy like you many people have moved their eyes to Turkey and it is much more followed now.
Is it good or bad? We will see. But nobody knows the future and I believe nobody can estimates the future 100%.
belgradetokyo 10:12 06 Jul 10
One would assume that the author's "moderate Arab regimes" refers to Egypt? I for one hope that in the near future, for the sake of balanced objectivity for which the Project is so revered for, we can get a Turkish perspective on the future course of Turkey.