The World in Words
Palestina jako nezdařený stát
Shlomo Avineri
|
|
|
|
Zdá se, že každý týden znamená pro Palestinu další krok zpět. Snaha prezidenta Mahmúda Abbáse svolat palestinské zákonodárné shromáždění, která ztroskotala na bojkotu ze strany Hamásu, může neúprosně vést až ke konečnému zhroucení politických struktur vytvořených na základě dohod z Osla. Bohužel je to jen poslední kapitola v tragických palestinských dějinách poznamenaných nezdařenými pokusy o vytvoření národního státu.
Palestinci vidí své dějiny jako boj proti sionismu a Izraeli. Skutečnost je však složitější a provázejí ji opakované nezdary při vytváření soudržné politické entity, a to i v dobách, kdy k tomu vybízely historické příležitosti.
Zřejmě k prvnímu selhání došlo ve 20. letech minulého století, kdy britská mandátní vláda v Palestině podněcovala obě národní komunity – židovskou a arabskou – k zakládání komunálních samosprávních institucí, jež by měly na starost školství, sociální otázky, bydlení a místní správu.
Židé – kteří v té době tvořili necelých 20% obyvatel Britské Palestiny – si vytvořili radu, jež vešla ve známost jako Národní komise (Va’ad Leumi) a která byla založena na voleném orgánu, totiž na Shromáždění zástupců palestinských Židů. Do tohoto shromáždění se konaly pravidelné volby, v nichž spolu soupeřilo i více než dvanáct různých stran.
Tato autonomní instituce se stala předchůdcem politické struktury rodícího se židovského státu a z jejích vedoucích představitelů – mezi nimiž nechyběl ani David Ben-Gurion – vyrostla budoucí izraelská politická elita. Izrael uspěl jako stát s pulzujícím a někdy i bouřlivým parlamentním životem právě proto, že jeho vůdci této příležitosti využili.
Palestinci si naopak podobné zárodečné státní struktury nikdy nevytvořili: byl sice založen Arabský vyšší výbor skládající se z regionálních a kmenových hodnostářů, avšak žádné volby se nikdy nekonaly. Jeho předsedou se stal jeruzalémský muftí Hadž Amin as-Husajní (pozdější spojenec nacistického Německa), ale výboru se nikdy nepodařilo vytvořit všeobecně uznávané státní vedení nebo poskytnout arabské komunitě paletu vzdělávacích a sociálních služeb, jakou židovské volené orgány nabídly členům své komunity.
Ke druhému selhání došlo během arabské vzpoury proti britské vládě v Palestině v letech 1936-1939, kterou doprovázely mohutné teroristické útoky proti židovským civilistům. Samotnou vzpouru brutálně potlačila britská armáda, ale ještě předtím vyústil rozkol uvnitř palestinské komunity ve vznik dvou ozbrojených milicí – jedné založené na Husajního klanu, druhé na umírněnějších Našašibiovcích –, které se obrátily proti sobě. Znesvářené milice pak zabily víc Palestinců než britská armáda či židovské sebeobranné síly.
Třetí – a ještě tragičtější – selhání nastalo v letech 1947-1948, kdy palestinští Arabové odmítli plán Organizace spojených národů na rozdělení, který po odchodu Britů počítal se vznikem separátního arabského a židovského státu. Zatímco Židé na tento kompromis přistoupili, palestinští Arabové podporovaní Ligou arabských států ho odmítli a začali se vznikajícím státem Izrael válčit.
Porážka palestinských Arabů v tomto úsilí a z toho vyplývající problém s uprchlíky se stal pro Palestince určujícím okamžikem. V tomto kontextu se však někdy zapomíná na skutečnost, že prakticky všechny sektory palestinsko-arabské společnosti sice odmítly plán OSN, ale zároveň Palestinci nedokázali vytvořit žádné soudržné politické instituce a jednotné vojenské velení, s nímž by mohli konfrontovat mnohem menší židovskou komunitu. Naproti tomu obléhané židovské komunitě vedené Davidem Ben-Gurionem a židovskými sebeobrannými jednotkami (Hagana) se podařilo prostřednictvím svých demokratických institucí mobilizovat jen s marginálními rozpory prostředky potřebné k provedení úspěšné vojenské kampaně.
Jistě, řada palestinských politických vůdců uprchla po vypuknutí násilností do Bejrútu nebo do Káhiry. Husajního klan rozmístil své milice v oblasti Jeruzaléma. Nedaleko od Tel Avivu, v přilehlém Jafu, převzala kontrolu znesvářená milice vedená Hasanem Salaméhem. Na židovské vesnice na severu země útočila milice sídlící v Sýrii a vedená Fawzím Kaukdžím. Umírněnější Arabové z Haify se pak snažili – ne velmi úspěšně – zůstat stranou bojů.
Vzhledem k nejednotnosti se stala porážka Arabů téměř nevyhnutelnou. Jizvy z faktické občanské války z 30. let se navíc v té době ještě zcela nezhojily: vzájemná podezíravost a vzpomínky na krvavé masakry nahlodávaly spolupráci a důvěru.
K poslednímu selhání došlo v roce 1993, kdy dohody z Osla mezi Izraelem a OOP umožnily zřízení autonomní Palestinské samosprávy vedené Jásirem Arafatem. Namísto vybudování infrastruktury budoucího palestinského státu, v jehož rámci by nejrůznější funkce pomalu přecházely z izraelské armády na palestinskou samosprávu, tehdy Arafat vytvořil stát muchabaratu (bezpečnostních služeb) na způsob Egypta, Sýrie a (do pádu Saddáma Husajna) Iráku.
Arafat a jeho stoupenci z Fatáhu založili téměř tucet vzájemně si konkurujících bezpečnostních služeb – někdy nerozlišitelných od klanových milicí –, které pohltily více než 60% rozpočtu Palestinské samosprávy na úkor školství, bydlení, sociální politiky a zlepšení situace uprchlíků. Do tohoto vakua pak vtrhl Hamás se svou sítí škol, sociálních služeb, komunitních center a podpůrných organizací. Dobytí Gazy Hamásem bylo jen posledním krokem v tomto vývoji.
Je snadné svalovat vinu za současnou palestinskou krizi na jednotlivce – ať už je to Arafat nebo Abbás. Ještě snazší je vinit z této krize izraelskou okupaci nebo americkou politiku. Viny ke svalování je jistě spousta. Všechna národnostní hnutí – řecké stejně jako polské, židovské stejně jako kurdské – však začínají protivenstvím.
Palestinci musí překonat složitou historii – historii plnou vnitřní nejednoty a vražedných krvavých konfliktů. Dnes stojí znovu na křižovatce a záleží na nich, zda se jim podaří vyjít ze stínu svého tragického dědictví. Nikdo jim nepomůže, pokud nedokážou přijít se soudržným, konsensuálním a v rozumné míře jednotným vedením – s tím, čemu samotný Abbás říká „jeden zákon, jedna autorita, jedna zbraň“.
Šlomo Avineri je profesorem politologie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a bývalým generálním ředitelem izraelského ministerstva zahraničí.
Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Shlomo Avineri or return to our home page.
|
|
