Bohatství lidi fascinuje. S potěšením sledují boháče a vychutnávají si pomyšlení na jejich přepychové domy, luxusní dovolené, exkluzivní auta a labužnické stolování. Byli byste ale na omylu, kdybyste z toho vyvozovali, že lidé stráví hodně času plánováním vlastního celoživotní hromadění majetku.

Většina lidí podle všeho příliš nepřemýšlí, kolik ze svého příjmu ušetřit ani jak velký by mohl být rozdíl v jejich majetku, až budou starší, kdyby dnes upravili svou míru úspor. Většina lidí jen splácí hypotéku, odvádí povinné příspěvky do státního či soukromého penzijního fondu (pokud nějaký mají) a ponechávají si nějaké peníze na krátkodobé výpadky. To je tak vše.

Frank Ramsey ve svém proslulém článku zveřejněném v roce 1928 řekl, že lidé mají „chatrnou představivost“ ohledně toho, jak jejich dnešní činy ovlivní jejich budoucnost. Řekl, že kdyby o tom lidé správně uvažovali, zřejmě by usoudili, že by si měli spořit polovinu svých příjmů. Tak by jim našetřený majetek mohl přinášet štěstí v pozdějším věku. Většinou ale o této možnosti nepřemýšlejí.

Současný ekonom Richard Thaler hovořil v roce 1980 o „efektu vlastnění“. Třebaže lidé mohou obdivovat další věci, jednají, jako by byli povětšinou dostatečně spokojení s tím, co mají, a schází jim vůle uvažovat o skutečné změně.

Jedna z největších výzev, jimž vlády čelí, je lidská apatie vzhledem k úsporám do budoucna. Uvážliví lídři si uvědomují, že jde o skutečný a hmatatelný problém, který by se neměl přehlížet. Přesto je těžké vměstnat řešení buď do tradiční liberální, nebo do tradiční konzervativní politické filozofie.

Singapur už od roku 1955 setrvává u přímého přístupu: má povinný národní spořicí program, který zajišťuje velice vysoké míry úspor. Výše příspěvku do Centrálního fondu hospodárnosti je dnes u lidí s vyššími příjmy 34,5%.

Spojené státy žádný povinný plán spoření nemají, zato mají děsivě nízkou – ba vlastně zápornou – míru osobních úspor. Vláda ale odmítá uvažovat o povinném plánu spoření. Místo toho podniká kroky k překonání netečnosti jedinců, která úspory blokuje.

Americký zákon o penzijním pojištění z roku 2006 pobízí zaměstnavatele, aby zaměstnance automaticky zapsali do programu soukromého spoření na stáří. To se zásadním způsobem liší od singapurského modelu, neboť se od zaměstnavatelů nevyžaduje, aby tak učinili, a třebaže se zaregistrovaným zaměstnancům strhávají splátky ze mzdy bez jejich souhlasu, mohou se na svou žádost z plánu odhlásit. Nedávný novozélandský program „KiwiSaver“ a britský zákon o penzích z roku 2007 se rovněž zakládají na automatickém zápisu zaměstnanců s opatřeními pro svobodné rozhodnutí se odhlásit.

Nicméně podle Brigitte Madrianové z Harvardské univerzity má automatický zápis do spořicích programů zásadní význam, i když má zaměstnanec úplnou možnost odstoupit. Když zaměstnavatelé svým zaměstnancům sdělí, že se nabízí penzijní plán, ba i když slíbí, že budou přispívat ve stejné výši jako zaměstnanci, významná část zaměstnanců se přesto nezúčastní.

Jestliže ale zaměstnavatelé své zaměstnance do programu přihlásí automaticky a sdělí jim, že se mohou kdykoli pouhým oznámením zaměstnavateli odhlásit, velká většina zaměstnanců program jednoduše přijme. Navíc se zdá, že zaměstnanec obvykle pasivně přijme výši příspěvků, kterou zaměstnavatel zvolí, stejně jako investiční rozvržení (například mezi akcie a dluhopisy), které stanoví.

Výzkum Madrianové a jejích kolegů naznačuje, že nové penzijní programy v zemích, jež je přijmou, zlepší úspory. Možná že by tyto země uspěly ještě víc, kdyby zavedly povinný spořicí program, ale k tomu se nechystají. Ač se jim tedy nezdaří zvýšit úspory v rozsahu srovnatelném se Singapurem, mohou zaznamenat skutečný pokrok.

Nejlepším důvodem, proč spořicí programy nedělat povinné je to, že různí lidé se ocitají v různých situacích, o nichž vědí jen oni sami. Někteří lidé svou práci milují a nehodlají nikdy odejít do důchodu, takže spoření má pro ně menší význam. Jiní chtějí vydat hodně peněz za vzdělání, psychoterapii či něco jiného, co je teď pro ně důležité, a spoření chtějí odsunout na později.

Zásadním problémem je to, že zatímco někteří lidé odkládají spoření z rozumných důvodů a později se k němu vrátí, mnozí jiní nic neušetří, aniž by měli dobrý důvod, a s největší pravděpodobností už to později nedoženou.

Státní spořicí program založený na automatickém, byť nepovinném zápisu si s tímto problémem dokáže poradit, třebaže ne dokonale. Automatický zápis vytváří spořicí program, který je smysluplný pro typického člověka. Lidé, kteří nejsou pozorní a nevyvíjí žádnou aktivitu, jednoduše program přijmou, zatímco ti, kdo se s dostatečným elánem chtějí odhlásit, tak mohou prostřednictvím dopisu učinit.

Tyto spořicí programy ukazují, že existují metody, jež nejsou přímým nátlakem, a přece překonávají netečnost lidí. Lze doufat, že v budoucnu takové programy budou zavedeny v natolik rozsáhlé míře, že dokážeme vytvořit celou škálu nových programů, které poslouží jak netečným, tak činorodým jedincům.