8

Úsporný růst?

WASHINGTON – Reakce německé vlády na výzvu nově zvoleného francouzského prezidenta Françoise Hollandea k prorůstověji orientované politice zněla tak, že na úsporných programech pro eurozónu by se nemělo nic měnit. Opatření na podporu růstu, jako jsou vyšší půjčky od Evropské investiční banky nebo vydání společně krytých projektových dluhopisů na financování konkrétních investic, by se prý spíše měla k těmto programům „přiřadit“.

Mnozí lidé v Německu i jinde tvrdí, že zapotřebí jsou jak úsporné programy, tak i vyšší růst a že větší důraz na růst neznamená zmírnění úsporných opatření. Drama probíhající krize v eurozóně přesunulo těžiště pozornosti na Evropu, avšak otázka, jak tam debata o úsporách a růstu dopadne, má mnohem širší význam, mimo jiné i pro Spojené státy.

Je třeba zdůraznit tři základní body. Za prvé platí, že v situaci charakterizované rozšířenou nezaměstnaností a přebytkem kapacit determinuje krátkodobou výkonnost převážně poptávka, nikoliv nabídka. V členských zemích eurozóny je na národní úrovni možné realizovat pouze fiskální politiku, protože měnovou politiku kontroluje Evropská centrální banka. Takže ano, bezprostřednější růst skutečně vyžaduje pomalejší snižování fiskálních schodků.

Jediný protiargument zní tak, že pomalejší fiskální úpravy by dále snížily důvěru, a tím popřely vlastní cíle, poněvadž výsledkem by byly nižší soukromé výdaje. To by mohla být pravda v případě, že by určitá země deklarovala, že se v podstatě vzdává plánů na fiskální konsolidaci a s ní spojené mezinárodní podpory, ale je to vysoce nepravděpodobné v případě, že se nějaká země rozhodne po konzultacích s podpůrnými institucemi, jako je Mezinárodní měnový fond, pouze prodloužit dobu fiskálních úprav. MMF dokonce ve svém Světovém ekonomickém výhledu pro rok 2012 výslovně doporučil pomalejší fiskální konsolidaci v případě Španělska.

Bez větší krátkodobé podpory efektivní poptávky mohou mnohé země v krizi čelit sestupné spirále výdajových škrtů, snížené výkonnosti, vyšší nezaměstnanosti a ještě vyšších schodků v důsledku růstu výdajů do sociální záchranné sítě a poklesu daňových příjmů v souvislosti s klesající výkonností a zaměstnaností.

Za druhé je možné, i když ne snadné, zvolit takové balíky fiskální konsolidace, které jsou k růstu citlivější než jiné. Existuje zřetelný rozdíl mezi výdaji investičními a běžnými, jak zdůraznil italský premiér Mario Monti. Jsou-li investiční výdaje správně koncipované, mohou položit základy dlouhodobějšího růstu.

Existuje také rozdíl mezi vládními výdaji s vysokým multiplikačním efektem, jako je podpora skupin s nižšími příjmy a vysokým sklonem ke spotřebě, a daňovými úlevami pro bohaté, jejichž značná část pravděpodobně poputuje na spoření.

V neposlední řadě existují i dlouhodobější strukturální reformy, jako jsou reformy trhu práce, jež zvyšují flexibilitu, aniž vedou k rozsáhlému propouštění (model, který dosti úspěšně použilo Německo). Podobně i reformy odchodů do důchodu a penzijního systému mohou zvýšit dlouhodobou fiskální udržitelnost, aniž vyvolají sociální konflikt. Starší zdravý člověk si může klidně vážit práce na částečný úvazek, pokud má tato práce pružný charakter. Úkolem je integrovat pomocí odpovídajících regulací a pobídek takovou práci do celkového fungování pracovního trhu.

A za třetí by koordinovaná strategie, která by poskytla víc času na fiskální konsolidaci a formulovala politiku citlivou k růstu, přinesla obzvláště v Evropě, kde jsou státy úzce propojené vzájemným obchodem, značné výhody oproti strategiím jednotlivých zemí, a to díky přelévání pozitivních efektů do dalších oblastí (a zamezení stigmatizace určitých konkrétních států). Místo španělské, italské či irské růstové strategie by měla existovat strategie evropská. Kdyby země jako Německo, které vykazují přebytek na běžném účtu, pomohly stimulovat evropskou ekonomiku jako celek, pomohly by tím i samy sobě.

Pomalejší fiskální škrty, prostor pro investice ve vládních rozpočtech, fiskální balíky citlivé k růstu a koordinace národních politik s kritickými podněty od přebytkových zemí mohou velmi výrazně pomoci Evropě překonat ve střednědobém výhledu současnou krizi. Řecko se bohužel stalo speciálním případem vyžadujícím soustředěnou a specifickou léčbu, která bude s největší pravděpodobností zahrnovat i další kolo odpouštění veřejného dluhu.

Nedostatečné a někdy i kontraproduktivní kroky v kombinaci s panikou a přehnanými reakcemi na finančních trzích však přivedly některé země, jako je například Španělsko, které má v zásadě solventní a silnou ekonomiku, na okraj propasti – a spolu s nimi i celou eurozónu. V bezprostředním krátkodobém měřítku nemají žádná opatření – ani dokonale kvalitní projekt veřejných investic či rekapitalizace banky – vůbec žádný smysl, pokud si vláda musí na jejich financování půjčovat za úrokovou sazbu 6% a více.

Tyto úrokové sazby se musí snížit prostřednictvím nákupu vládních dluhopisů na sekundárním trhu Evropskou centrální bankou až do doby, kdy bude dosaženo dostatečně nízkých anoncovaných cílů pro náklady na půjčky, případně využitím prostředků z Evropského stabilizačního mechanismu. Nejlepším řešením by bylo posílit efektivitu obou kanálů využitím obou těchto metod – a to neprodleně.

Takový přístup by poskytl manévrovací prostor potřebný k obnovení důvěry a zavedení reforem spíše v atmosféře umírněného optimismu než zoufalství. Riziko nečinnosti či nevhodných kroků dosáhlo enormních proporcí.

Produktivní kapacitu jižní Evropy nezničilo žádné katastrofální zemětřesení nebo cunami. To, čeho jsme svědky – a co má dnes dopady na celý svět –, je člověkem vyvolaná pohroma, kterou lze zastavit a zvrátit koordinovanou politickou reakcí.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.