Má-li se svět dočkat řádného hospodářského oživení, vzestup bude záviset na tom, zda se Amerika postaví na nohy a bude opět plnit roli poslední instance mezi světovými dovozci. Žádná jiná země nebude schopná promazat stroj světové ekonomiky, začne-li americké hospodářství skřípat. Objevuje se jistý optimismus, že se zotaví Japonsko, ale uplynulou nesmírně neuspokojivou dekádou se mihlo až příliš mnoho pseudooživení, která měla být zdrojem obdobných nadějí.

Zdá se, že Evropa zklame též. Předpovědi evropského růstu nadále opadávají, a přesto vyhlídky vládní politiky hovoří o omezování výdajů a vyšších daních, neboť se začíná projevovat fiskální Pakt stability a růstu. Navíc vypadá bezmocně Evropská centrální banka, protože má svázané ruce dobrovolně zavedenými mantinely inflačního cíle. A nově vznikající trhy nejsou ještě dostatečně velké, aby hrály významnější roli v bilanci světové poptávky.

Amerika tedy zůstává poslední rozumnou nadějí světového hospodářství. To je ale znepokojivé ze dvou důvodů. Zaprvé Amerika nemůže navždy fungovat s obrovským (a stále rostoucím!) deficitem obchodní bilance: v určitém okamžiku musí chuť zahraničních investorů držet stále větší podíl svého majetku v Americe opadnout a pak se změnit v nechuť. Jakmile k tomu dojde, dolar padne a bude konec pobídkám, které světu dodává americká poptávka po dovozu.

Zadruhé není patrné, že by americká vláda rozuměla hospodářství své země či měla vůli jej povzbudit k rychlému ekonomickému růstu. Uvažme americkou monetární politiku. Federální rezervní úřad stlačil krátkodobé úrokové míry, jež ovládá, na nevšedně nízkou úroveň: 1,25% za rok. Krátkodobé úrokové míry už nelze stlačit o mnoho víc. Důležitější ale je, zda by omezená suma, o niž by ještě bylo možné úrokové míry snížit, výrazněji napomohla zvýšit poptávku. Pravděpodobné to není.

Dlouhodobé úrokové míry by bylo možné výrazně snížit, pokud by se Federální rezervní úřad odhodlal k bezprecedentním mamutím nákupům dlouhodobých státních dluhopisů. Ale učinil by Fed takový neslýchaný krok i bez vážné domácí krize? Situace, kdy se USA prokousávají s růstem, který je sice kladný, ale pomalejší než tempo růstu potenciální produkce - což jsou dnešní podmínky, - zřejmě Fed nepřiměje k radikálnímu jednání. Americký slabý, ale pomalý růst ovšem jen málo pomůže okolnímu světu.

Zvažme i fiskální politiku. Spletitá struktura americké vlády nikdy nepřála účinnému uplatňování fiskální politiky. Pokusy využít fiskální politiku ke stabilizaci hospodářství se obvykle objevují příliš pozdě, a to bez ohledu na situaci. Naštěstí takové snahy byly svým rozsahem většinou malé, a proto nezpůsobily vážnější ekonomické škody.

Tedy až dosud. Ať už v létě Kongres Spojených států přijme jakékoli změny daňových zákonů, budou mít stěží větší vliv na příliv kupní síly do domácností dřív než v dubnu 2004. Podobně platí, že zvýšení výdajů, které by Kongres schválil na podzim, neovlivní vládní výdaje dřív než v létě nebo na podzim roku 2004. Tentokrát ovšem dopad pomalé pobídky ještě zesilují neúspěchy v projektu Bushova hospodářského programu. I konzervativně smýšlející list Economist si všímá toho, že návrhy Bushovy administrativy neznamenají krátkodobý ekonomický stimul: ,,nepřinášejí krátký, ostrý růst, po němž volali mnozí političtí lídři, včetně samotného prezidenta Bushe."

Budou-li navrhované daňové škrty postupně zavedeny, nepřinesou roční růst o tisíc dolarů v příjmech devadesáti milionů domácností, jak naznačuje Bushova administrativa. Místo toho jejich výsledkem bude roční přírůstek asi 250 dolarů v příjmech běžných domácností - a mnohem větší prška peněz pro domácnosti s ročním příjmem přesahujícím 200 tisíc dolarů. U těchto lidí je ovšem nejmenší pravděpodobnost, že peníze ušetřené na daních použijí na oživení celkové poptávky.

Pohlédneme-li dále, je jasné, že problémy fiskální politiky USA budou stále očividnější a naléhavější: neexistuje ani náznak plánu na sladění dlouhodobých výdajů za sociální pojištění s omezenou tolerancí amerických daňových poplatníků vůči zvyšování daní. Po většinu devadesátých let si světová ekonomika vedla velice dobře, a to i přes rozsáhlé finanční krize, šíření AIDS ve stagnující Africe a potíže transformujících se ekonomik. Bylo to díky zdravé hospodářské politice Spojených států (která započala zvýšením daní roku 1990, jež prosadili Bush, Mitchell a Foley) a neobyčejnému štěstí, které Americe přálo.

Nic nenaznačuje, že by moudrá hospodářská politika v USA pokračovala i v první dekádě nového století. Má-li se vrátit světová konjunktura, Amerika bude potřebovat ještě víc ekonomického štěstí, než kolik jej měla v devadesátých letech. Zbytek světového hospodářství udělá dobře, když nebude riskovat a začne se poohlížet po vlastním štěstí.