MEXICO CITY – Posledních několik týdnů bylo pro Latinskou Ameriku nešťastných. Kromě mohutných zemětřesení, která zasáhla Haiti a Chile, otřásla regionem také smrt hladovkáře na Kubě a sílící oklešťování lidských práv a opozice ve Venezuele.

A co je ještě horší, region byl také svědkem zdánlivě hloupého, ale ve skutečnosti nebezpečného pokusu států organizace ALBA – Kuby, Venezuely, Nikaragui, Ekvádoru, Bolívie a Paraguaye – založit s tichým souhlasem Mexika, Brazílie a Argentiny regionální organizaci, jejímiž členy by nebyly Spojené státy a Kanada. Panuje naděje, že toto nové uskupení nakonec vytlačí Organizaci amerických států (OAS).

OAS bude muset 24. března rozhodnout, zda generálním tajemníkem opět zvolí chilského diplomata a politika Josého Miguela Insulzu. Měla by to udělat, protože Insulza je pravděpodobně jedinou osobností, která se dokáže poučit z chyb, jichž se OAS v uplynulých pěti letech dopustila, napravit je, a zachránit tak tuto organizaci před zapomněním.

Útoky na svobodu tisku, vládu zákona a volební procesy ve Venezuele – jak je zdokumentovaly organizace Amnesty International, Human Rights Watch a nejnověji ve své odsuzující třísetstránkové zprávě i Meziamerická komise pro lidská práva – se setrvale zhoršují. OAS se může v otázkách domácích voleb, politiky nebo lidských práv angažovat pouze v případě, že k tomu získá mandát od většiny svých členů, a země jako Mexiko a Brazílie se obávají jít s Venezuelou na kordy. Přesto je Hugo Chávez nervózní právem.

Zářijové volby do zákonodárného sboru budou pro Cháveze náročnější než ty dřívější. Výpadky elektrické energie, vleklé sucho, inflace a nedostatek zboží činí život obyčejných Venezuelanů stále obtížnějším a Chávezovo postavení v průzkumech veřejného mínění se zhoršuje. Totéž platí o jeho mezinárodní velikosti a oblibě, a to zvláště poté, co ho španělský soudce obžaloval ze spiknutí v souvislosti s atentátem na bývalého kolumbijského prezidenta Andrése Pastranu v Madridu v roce 2002.

Navíc Chávez v nedávné době utrpěl několik regionálních nezdarů, přičemž všechny mají své důsledky na domácí frontě. Smrt kubánského hladovkáře a disidenta Orlanda Zapaty v době, kdy latinskoameričtí vůdci rokovali v Cancúnu a zakládali svou novou organizaci, vyvolala vlnu rozhořčení proti bratrům Castrovým v USA, Evropě i Latinské Americe (i když ne u tamních vlád, které bez výjimky mlčely).

Chávez ví, že jeho osobní bezpečnost závisí na trvalé ochraně ze strany kubánských zpravodajských služeb. Jakákoliv změna vlády v Havaně by ho postavila do složité situace.

Stejně jako se však Chávez obává rozruchu a disidentů na Kubě, jsou vedoucí představitelé ostrova znepokojeni zprávami z Caracasu; vědí, že bez Chávezovy ropy a dotací nemohou přežít. Proto bratři Castrové vyslali Ramira Valdése – bosse číslo tři, jenž se od roku 1959 věnuje bezpečnosti Kuby – do Venezuely, aby tam dohlížel na situaci.

Okruh přátel Venezuely v regionu se zmenšuje. Noví prezidenti Hondurasu a Chile se na rozdíl od svých předchůdců neřadí ke spojencům. Konec snah kolumbijského prezidenta Alvara Uribeho o znovuzvolení zkomplikuje caracaskému caudillovi život, poněvadž odstraní záminku k jeho věčnému setrvání u moci. Uribeho odchod by navíc mohl uvolnit cestu kolumbijskému prezidentovi, jenž bude vůči Chávezovi prosazovat ještě tvrdší linii než jeho předchůdce.

Vzhledem k tomu všemu a také vzhledem k Chávezovu sklonu k okázalým šaškárnám a schopnosti Kubánců přecházet do diplomatické ofenzivy je možné, že členské země ALBA připravují nějakou velkou latinskoamerickou neplechu.

Po červnovém převratu a svržení zvoleného prezidenta Manuela Zelayi bylo loni pozastaveno členství v OAS Hondurasu. Prozatímní vládě se následně podařilo odolat tlaku ze zahraničí, aby ho navrátila do funkce, uspořádat již naplánované volby a předat moc novému, demokraticky zvolenému prezidentovi Porfiriu Lobovi, jehož dnes uznávají USA, EU a také několik, i když ne všechny vlády v regionu.

Chávez, Kubánci a jejich spojenci však nechtějí o Lobovi ani slyšet a vetovali jeho účast na summitu v Cancúnu, kde se zrodila výše zmíněná nová latinskoamerická organizace. Skutečnost, že by mohlo působit absurdně přizvat Kubu, která od 50. let nemá voleného prezidenta, a nikoliv Loba, jenž byl čistým způsobem zvolen o pouhých pár měsíců předtím, mexického hostitele Felipeho Calderóna ani jeho kolegy zjevně netrápila.

Problém však tkví v tom, že letos v červnu se bude v Peru konat každoroční zasedání OAS a některé země – Kanada, Kostarika, USA, Kolumbie, Panama, hostitelské Peru a pravděpodobně i Chile – budou prosazovat opětovné přijetí Hondurasu. Venezuela, Nikaragua, Bolívie, Ekvádor, Paraguay a možná i Argentina to odmítnou.

Výsledek může docela dobře vypadat tak, že tyto země opustí OAS a vyhledají útočiště v nové organizaci, kterou právě založily. Mexiko a Brazílie se k nim nepřidají, ale zároveň se proti tomuto kroku nebudou stavět. Skutečnost, že schůzka v Cancúnu neposkytla nové organizaci žádné prostředky, sídlo, chartu ani personál, nebude mít žádný význam: latinskoameričtí vůdci jsou zvyklí stavět vzdušné zámky.

I čistě rétorická struktura by však pravděpodobně znamenala umíráček pro OAS a oslabila její základní nástroje v oblasti lidských práv, které se jeví jako stále hodnotnější a efektivnější. Hlavním úkolem, před kterým dnes OAS stojí – přežije-li odchod radikální levice –, je zacelení děr ve svých základních dokumentech týkajících se kolektivní obrany demokracie a lidských práv.

Tyto díry spočívají v absenci přesné definice toho, co vlastně znamená narušení ústavního pořádku – je to jen svržení zvoleného prezidenta, anebo i uzavření zákonodárného sboru či televizní stanice? –, a v nutnosti dát OAS do rukou i jiné zbraně než jen možnost pozastavit určité zemi členství za porušení pravidel. Toto přehodnocení by mělo být hlavním úkolem opětovně zvoleného generálního tajemníka, spolu s udržením jednoty OAS a obranou latinskoamerické demokracie před útokem ze strany ALBA.