O takzvaných ,,asijských hodnotách" dnes už slýcháme málokdy. Jako by jejich síla devalvovala spolu s měnami kdysi tak prosperujících východoasijských ekonomik. Asijská finanční krize totiž odhalila nemálo excesů, jež se skrývaly za rétorikou asijských hodnot - jmenovitě důvěrné vztahy mezi vládami a elitami, bující korupce, protěžování přátel a příbuzných.

Stejně významný na tomto ústupu je ale i fakt, že v některých asijských státech přišli k moci opravdoví reformátoři, např. Kim Te Džung v Jižní Koreji, a přinesli s sebou univerzálnější pohled na lidská práva. Dobrá firemní správa - jak ve veřejném, tak v soukromém sektoru - to je dnešní pokrizová mantra jihovýchodní Asie. V Thajsku a Indonésii probíhá transformace, díky níž stále více obyvatel Asie chce demokracii. Přestože návrat ke starému diskurzu o asijských hodnotách je nepravděpodobný, je možné, že s tím, jak budou vzpomínky na krizi blednout, vrátí se některé asijské země v budoucnu ke svým rozdílným pohledům na lidská práva, demokracii a management.

Nejhorší příčinou takového návratu by byla prapříčina celé krize: předkrizové elity si leckde udržely svůj vliv a/nebo moc. A protože samozřejmě reforma ohrožuje jejich privilegia, budou jí vzdorovat. Jiné bývalé elity možná propojí svou sebeobranu s protizápadní rétorikou a nacionalismem. Z nich by se mohla stát mocná zbraň při vyjednávání s vnějšími činiteli, např. s MMF nebo se zahraničními investory, kteří budou za zvýhodněné ceny kupovat podíly v bankách, službách a velkých společnostech.

Vedle soukromých zájmů elity je obrovským a opravdovým problémem situace běžných pracujících a obyvatel. Obrázek stávkujících dělníků, které nová konkurence připravila o práci, je na denním pořádku např. v Jižní Koreji, kde se zcela rozpadl systém ochrany zaměstnanosti. V Thajsku povstala venkovská chudina proti demokraticky smýšlející vládě, když konkurenční strany začaly agitovat starou politikou státní ochrany a dotací. Pokud se dosud zakořeněné elity spojí s masou dělníků a chudiny, mohly by se pro reformy stát nepřekonatelnou překážkou.

Cítit je rovněž přetrvávající odpor proti kolonizaci. Mnoho segmentů společnosti v sobě dosud chová nevraživost vůči cizincům a zahraničním investorům, a to nejen v zemích, které jsou na globálním trhu nováčky, jako např. Vietnam, ale i v zemích, jež už za sebou mají desítky let hospodářské otevřenosti. Po nápravných opatřeních Mezinárodního měnového fondu se navíc většina Asijců cítí být přehlížena. I proto se malajskému premiérovi Mahathiru Mohammedovi podařilo tít do živého, když ostře vystoupil proti americké hegemonii. Nacionalismus v Asii je hrdou i praktickou zástavou, za níž se lze schovat.

Jednou z posledních příčin, která oživuje pocit asijské odlišnosti je, že lidským právům ani demokracii se v regionu nepodařilo nastolit dobrý management, stabilitu ani růst. Například zastánci lidských práv v Indonésii krize využili k tomu, aby se zasadili o propuštění politických vězňů, o udělení nezávislosti Východnímu Timoru a o to, aby byly vyšetřeny případy porušování lidských práv na venkově. To ale nebyl recept k obnovení stability a růstu.

Má-li se východní Asie dostat zpět na pevnou cestu silného růstu, musí být spravedlnosti učiněno zadost nejen v jednotlivých případech porušování lidských práv. Jak tvrdí zastánci asijských hodnot: je třeba posílit všechna lidská práva - občanská a politická, ale i společenská a hospodářská. Pokud se tak nestane, budou zastánci demokracie lidských práv čelit prudkému odporu. Už dnes mnozí Indonésané teskní po Suhartově novém pořádku.

Třetí, zcela nová příčina asijského přístupu k lidským právům není tolik vážná. Jde o rostoucí pocit, že cílem by měl být univerzální a asijský přístup zároveň, ne jedno nebo druhé. Krize z let 1997-1998 totiž Asijce velmi sblížila. Vlády dnes v rámci programu ASEAN plus 3, jehož se účastní třináct východoasijských zemí, spolupracují mnohem úžeji. Přestože regionální spolupráce je omezená a většina lidí má za to, že by se z ní neměl stát uzavřený blok či unie, pocit regionální identity je dnes mnohem silnější.

Otevřený regionalismus platí nejen pro obchodní režim. Týká se rovněž dalších oblastí spolupráce, lidská práva v to počítaje. Je tedy třeba přehodnotit, zda pokračovat ve sdružení ASEAN nebo vymyslet nějaký nový asijský regionální mechanismus. Asie je koneckonců jediným světadílem bez takového režimu, který doplňuje mezinárodní instituce. Teď je možná pravý čas, neboť v některých zemích už začaly fungovat komise pro lidská práva.

Nová východoasijská generace je jak více asijská, tak více otevřená globálnímu světu. Naprosto samozřejmě chápe a přijímá Spojené státy a jimi podporované mezinárodní standardy. Jejich přístup je důsledkem šíření populární a spotřební kultury a zásluhu na něm má nejen soukromý tržní sektor, ale i nevládní organizace a skupiny podporující občanskou společnost. Nelze ovšem čekat, že Asie bude jednou stejně homogenní jako řetězec McDonald's.

Vzniká nová asijská kultura. Její větší část je zasazena do západního rámce, ale je zde i mnoho odlišností. Vznikají zde ,,hybridy", jež jsou moderní i ,,univerzální", a přitom bytostně asijské. Významné je, že tyto nové plody vznikají na úrovni jednotlivců a občanských společenství, nikoli států a jejich vůdců.

Asie už nemůže udělat krok zpět. Pokud však nedojde k obnovení a posílení stability, růstu a důvěry, je zde riziko rostoucího napětí mezi Západem a předpojatými formami panasijského nacionalismu. Nemusí jít o vyslovené nepřátelství jako kdysi. Tentokrát je zde naděje, že obyvatelé Asie - a ne jen jejich autokratičtí vůdci - naleznou vlastní rovnováhu mezi univerzálním a novým smyslem toho, co je Asie.