NEW YORK – Než jsem se stal generálním tajemníkem OSN, byl jsem asijským diplomatem. V době, kdy jsem působil jako ministr zahraničí Korejské republiky, jsem spolu se svou vládou silně prosazoval politiku uvolňování napětí se Severem. Když někdo ve světě vyzýval k sankcím a kárným opatřením, Jižní Korea naléhala na dialog.

To vyžaduje nejen mluvit, ale i naslouchat. Znamená to držet se zásad, ale zároveň se snažit pochopit i protistranu, jakkoliv iracionálně nebo nesmlouvavě se může někdy jevit.

Takový je můj styl i v Organizaci spojených národů. Věřím v sílu diplomacie a angažovanosti. Dávám přednost dialogu před debatou či deklaracemi. A především usiluji o výsledky.

Právě to dnes děláme v Barmě. Můj zvláštní poradce Ibrahim Gambari je opět v Rangúnu. Jeho zadání zní být poctivým vyjednavačem, zprostředkovatelem dialogu mezi vládou a opozičními předáky, zejména Aun Schan Su Ťij. Cílem je, aby barmská vláda propustila všechny zadržované studenty a demonstranty, začala jednat s opozicí, vydala se směrem k demokratičtější společnosti a opět se připojila k mezinárodnímu společenství.

Tento druh diplomacie není rychlý ani snadný. Zřídkakdy se při něm ozývá potlesk a často nebývá spojen s žádnými vnějšími známkami pokroku. Je to tichá a svízelná dřina v zákulisí. Musíte vyřizovat telefonáty, lichotkami přesvědčovat vedoucí představitele světa, aby učinili to nebo ono. Je to symfonie – mnohdy nepříliš harmonická – tvořená drobnými krůčky, o nichž doufáte, že jednou povedou k něčemu většímu.

Neočekáváte vůbec nic. Můžete se jen dál snažit, dál prosazovat svůj postoj. Možná to vyjde, možná ne. Pak to zkusíte znovu a jinak, přičemž máte celou dobu na zřeteli malý posun, který umožní následující krok.

Právě v této fázi se nacházíme v Dárfúru. Strávil jsem stovky hodin jednáním za zavřenými dveřmi s různými stranami konfliktu – se súdánskou vládou, s předáky rebelů, se sousedními státy, s partnery z Africké unie. Současně pokračujeme v jedné z nejsložitějších mírových operací v našich dějinách, když živíme a chráníme statisíce lidí bez přístřeší a podporujeme obtížná mírová jednání v Libyi.

Přestože však prosazuji svou verzi „asijské“ diplomacie, někdy si Asiat u diplomatického kulatého stolu mezinárodního společenství může připadat trochu osamělý.

My Asiaté obýváme největší světadíl s nejvyšším počtem obyvatel a nejrychleji rostoucími ekonomikami. Máme bohaté dějiny a starodávné kultury. Naše role v mezinárodních záležitostech je přesto mnohem menší, než by mohla či měla být.

Příspěvek Asie OSN je sice značný, ale mohl by být ještě větší. Její humanitární pomoc je zdvořile řečeno méně než štědrá. Jsme jediným světadílem, kde zatím nedošlo k regionální integraci a vytváření společných trhů.

Latinoameričané a Severoameričané sní o vytvoření zóny volného obchodu. Evropané hovoří o vybudování Spojených stát evropských. Africká unie aspiruje na to stát se Spojenými státy africkými. Proč tedy neexistují Spojené státy asijské?

Existuje mnoho důvodů, proč je Asie jiná: dějiny, kulturní rozmanitost, nevyřešené územní a politické spory, nedostatek multilaterálních zkušeností a nadvláda jednoho či dvou center moci. Hlavním důvodem však je, že jsme se o to zatím nepokusili.

Asie je sama k sobě nespravedlivá. Jako generální tajemník pocházející z tohoto kontinentu doufám, že se to změní. Doufám, že se dočkám Asie, která bude jak lépe integrovaná, tak i více mezinárodně angažovaná.

Obzvláště velké věci očekávám od svých krajanů Korejců – pozoruhodných lidí, kteří došli uznání. Doufám, že budu svědkem, jak Korea přebírá ve světě větší díl zodpovědnosti, úměrný jejímu rostoucímu ekonomickému vlivu, a to zejména v oblasti rozvoje, která tvoří jeden ze tří pilířů Charty OSN. Je zapotřebí, aby Korejci vystoupili, promluvili a dělali více – a začít by se mělo štědřejší oficiální rozvojovou pomocí.

Korejci již prokázali sklon k multilaterální diplomacii a řešení problémů prostřednictvím šestistranných rozhovorů. Dnes je zapotřebí, aby oni i ostatní Asiaté zasvětili své schopnosti i úspěch řešení nejpalčivějších globálních problémů dneška.

Není to jen moje naděje, ale i závazek Asie.