Monday, September 1, 2014
0

Opravdu se z nás stali secesionisté?

LONDÝN – Nedávné rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v otázce jednostranného vyhlášení nezávislosti Kosova se všeobecně pokládá za zelenou pro odtrženecká hnutí usilující o získání státnosti. Podle kosovského prezidenta Fatmira Sejdiua „rozhodnutí konečně odstraňuje všechny pochybnosti, které by mohly mít země, jež Kosovskou republiku stále neuznávají“.

Takový výklad je však do značné míry zbožným přáním těch, kdo podporují odtrženectví. Nezávazný poradní názor soudního dvora odpověděl na úzce formulovanou otázku Valného shromáždění Organizace spojených národů, zda je vyhlášení nezávislosti podle mezinárodního práva legální. Soudci správně konstatovali, že neexistuje žádné mezinárodní pravidlo, které by určité skupině bránilo vyjádřit úmysl nebo přání založit stát. Neřekli však nic o okolnostech a podmínkách, které se vztahují na realizaci tohoto záměru – tedy na samotný akt odtržení.

Soud se opravdu snažil nenechat v této věci nikoho na pochybách: „Otázka je úzce formulovaná a specifická…, netáže se, zda Kosovo dosáhlo státnosti, nebo ne.“ Soudci postavili svůj názor do protikladu k nálezu kanadského Nejvyššího soudu, jenž byl požádán, aby zaujal stanovisko k právu Quebeku na jednostranné odtržení. V tomto případě otázka dalece přesahovala pouhé vyhlášení nezávislosti; soud byl dotázán, zda a za jakých podmínek má Quebec právo odtrhnout se od Kanady, a to buď na základě kanadské ústavy, nebo na základě mezinárodního práva.

Kanadští soudci shledali, že z mezinárodního práva takový jednostranný nárok nevyplývá (a nevyplývá ani z ústavy jejich země). Jak soudní dvůr poznamenal, jeho nález z minulého týdne toto klíčové stanovisko popírá: „V podobě, v jaké byla formulována, tato otázka od soudního dvora nevyžaduje, aby zaujímal stanovisko k tomu…, zda mezinárodní právo obecně propůjčuje entitám uvnitř státu nárok odtrhnout se [od tohoto státu].“

Soud navíc poukázal na radikálně odlišná dřívější stanoviska k otázce, zda ze sebeurčení vyplývá v mezinárodním právu jednostranný nárok na odtržení. Uznáním rozsahu a intenzity neshod mezi státy v otázce práva na odtržení jako by soudní dvůr naznačil, že neexistuje nezbytná shoda světového společenství na pevném vymezení existence takového práva.

Než si tedy vyvodíme závěr, že nyní existuje „volná cesta“ k nezávislosti Kosova, stojí za to zamyslet se nad důležitými otázkami, na které soud nedal odpověď (a Valné shromáždění ho o to ani nežádalo). Soud nebyl dotázán, a tudíž se ani nezabýval otázkou, zda mezinárodní právo vyžaduje, aby konečný status Kosova chránil skupinová i individuální práva menšin, ať už jde o kosovské Srby, nebo o Romy.

Stejně tak nebyl soudní dvůr dotázán a nevyjádřil se k otázce, zda se má po Srbsku nebo po kterémkoliv jiném státu ve světovém společenství žádat, aby uznali Kosovo jako nezávislý stát. Rozhodnutí soudu také neřešilo hranice nezávislého Kosova ani otázku, zda a za jakých okolností lze legálně použít sílu – ať už kvůli prosazení nezávislosti, nebo jejímu zabránění.

Má-li se osud Kosova – a celého balkánského regionu – řídit globálními zákonnými pravidly, pak je třeba na tyto otázky odpovědět, místo aby se zametaly pod stůl. Podle současných procedur je předkládání otázek Mezinárodnímu soudnímu dvoru výlučným a nezadatelným právem států, ať už vystupují jako znesvářené strany, nebo prostřednictvím OSN jako v případě názoru na Kosovo. U kontroverzních otázek tohoto typu nejsou v sázce pouze zájmy států, ale i zájmy jednotlivců a národů. Máme-li dnes učinit zadost mezinárodní spravedlnosti, potřebujeme nový typ světového soudu, který bude otevřený i jiným hlasům.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured