Teroristické útoky v Saúdské Arábii vedly mnohé nejen ke zpochybnění vyhlídek vládnoucí dynastie Saúdovců na přežití, ale také k otázce, zda není království hluboce nefunkční a destruktivní. Zdá se, že saúdská společnost zplodila proud násilného fanatismu, který čerpá inspiraci z extrémní náboženské ortodoxie.

Skutečnost, že patnáct z devatenácti únosců letadel, kteří 11. září 2001 zaútočili na Spojené státy, byli Saúdové, dala vykrystalizovat dávnému pohledu na království jako na baštu autoritářství a netolerance. V některých ohledech je tento pohled správný, nelze jej však uplatňovat na širokou saúdskou veřejnost. Ba právě naopak, bylo by hrubou chybou se domnívat, že saúdský postoj k náboženství zcela tkví ve fanatickém islámismu.

Mezi lety 2001 a 2003 jsem byl členem týmu, který prováděl rozsáhlý průzkum hodnot v Saúdské Arábii, Egyptě, Íránu a Jordánsku. Naše výsledky přinášejí překvapivě jemně stínovaný obrázek saúdských postojů. Oproti respondentům z ostatních zemí Středního východu jsou Saúdové celkově méně zbožní a jejich postoje vůči demokracii a rodiči dohodnutým sňatkům také poukazují na umírněné tendence.

Pochopitelně, ve všech čtyřech zemích je zbožnost široce rozšířená - přes 90% respondentů společně tvrdí, že věří v Boha, posmrtný život a nebe a peklo. Saúdové se ale zdají být méně zbožní než jejich muslimští druzi. Za zbožné se označilo 62% Saúdů, ovšem 82% Íránců, 85% Jordánců a 98% Egypťanů. Jako zbožnější než Saúdové se jeví i Američané, kteří se tak sami označují z 81%.

Do jisté míry lze odlišnost vysvětlit rozdíly v tom, jak si různé národy vysvětlují, co to znamená být zbožný. Tak například, Američané mohou zbožnost definovat jinak než obyvatelé Středního východu, přičemž jejich definice bude zřejmě lnout k náboženským přesvědčením méně než v islámských zemích. To může z části vysvětlovat i rozdíly mezi muslimskými zeměmi.

Avšak propast mezi domácí definicí zbožnosti mezi Saúdy na jedné straně a Íránci, Jordánci a Egypťany na straně druhé je tak velká, že zpochybňuje převládající náhled na Saúdskou Arábii jako na silně konzervativní a zbožnou společnost. Ostatně, skutky hovoří jasněji než slova: oproti 27% Íránců, 44% Jordánců, 42% Egypťanů a 45% Američanů, pouhých 28% Saúdů odpovědělo, že se každý týden účastní bohoslužeb.

Tato zjištění, třebaže protichůdná k obecně rozšířeným názorům na saúdskou kulturu, jsou méně překvapivá, než se zdá. Sociologové náboženství už dlouho tvrdí, že ve zkostnatělém náboženském prostředí nebo v prostředí, kde jsou náboženské instituce úzce provázány se státem, všeobecná zbožnost veřejnosti upadá.

Je oprávněné být přesvědčen, že když státní orgány vymáhají dodržování přísných norem jednání, lidé mají tendenci se bouřit a odklánět se od oficiálně schvalovaných náboženských institucí. Není pak překvapením, že Egypťané a Jordánci, kteří žijí v zemích, kde stát víru silou neprosazuje, jsou zbožnější než Íránci a Saúdové, již se musí potýkat s místní „mravnostní" policií, zaštítěnou státem.

Dokonce i ve vztahu ke sňatkům vyjádřili Saúdové nečekaně liberální názory. Respondenti byli ve věci smluvených sňatků téměř rovnoměrně rozděleni, neboť polovina zastávala názor, že manželství by se mělo opírat o souhlas rodičů, zatímco 48% dotazovaných dalo coby základu manželského svazku přednost lásce. Vzhledem k zakořeněné segregaci žen a mužů a otcovské dominanci se toto zjištění jeví jako odhalení silné touhy po větší míře individuální možnosti volby ve věci, o níž dosud tradičně rozhodovaly rodiny.

Konečně, Saúdové se ukazují jako silní zastánci demokracie, což též odporuje rozšířené představě o saúdském konzervatismu. Demokracii za nejlepší formu vlády označilo 58% všech dotazovaných Saúdů, přičemž 23% nesouhlasilo a 18% svůj názor nevyjádřilo.

Většinová podpora demokracie v zemi bez předchozí sekulární a národní historie zdánlivě odporuje logice. Ve skutečnosti podpora demokracie odpovídá počtu ostatních liberálních postojů, jež jsme v Saúdské Arábii zjistili. Příznivci demokracie bývají méně náboženští, sekulárnější, tolerantnější vůči ostatním, kritičtější k chování veřejného sektoru a více se zajímají o kulturní invazi Západu.

Kromě údajů z průzkumu, také dějiny dokazují, že liberální názory získávají na popularitě, jestliže lidu vládne despotický vladař ve spojení s náboženským establishmentem. V reakci na náboženský despotismus sultána Abdülhamida se na konci devatenáctého století objevil silný proud liberalismu v osmanské Sýrii. V tomtéž období se v Íránu projevilo protiklerikální, sekulární hnutí za vládu podle ústavy - v reakci na absolutistickou alianci mezi kádžárovskými šáhy a náboženskými institucemi.

Při vědomí podobností mezi těmito historickými precedenty a současnými poměry v Saúdské Arábii bychom možnost reformy neměli vylučovat. Výsledky průzkumu teď také naznačují, že by Saúdové mohli začít požadovat transparentnější politiku a méně intervenční náboženství.