BRUSEL – Eurozóna se potýká se zásadní krizí, k jejímuž vyřešení nijak nepomohou útoky na finanční spekulanty. Evropská rada ministrů byla nucena členským zemím ve finančním ohrožení přislíbit stamiliardy eur, přestože evropská ekonomika jako celek skutečně v krizi není. Právě naopak, většina průzkumů i tvrdých ekonomických ukazatelů naznačuje důrazný vzestup a jediná země, která má opravdu vážné trable, Řecko, představuje pouhá 3 % HDP oblasti.

Nicméně krize pro Evropskou unii představuje téměř existenční výzvu – a vyžádala si tak obrovské sumy peněz – proto, že se přímo dotýká klíčového nosného principu správy Evropy: podstaty státu. Řecká kauza vznesla jednoduchou, leč dalekosáhlou otázku: je možné nechat členský stát EU zkrachovat?

Jeden názor říká, že stát je posvátný: EU musí zakročit a každému nezdárnému členovi pomoci zpátky na nohy. Tento názor ale předpokládá, že všechny členské státy ctí stěžejní ekonomické hodnoty Unie týkající se fiskální obezřetnosti a tržních reforem. K problémům by pak mohlo dojít jedině v důsledku neočekávaných šoků, přechodných místních politických potíží a – což je nejoblíbenější viník – vlivu iracionálních trhů.

V případě Řecka tento názor má za to, že fiskální krizi země zapříčinila přehnaná reakce světových finančních trhů na místní politické těžkosti (přílišné výdaje řecké vlády před loňskými volbami). Navíc předpokládá, že Evropa má krizi plně pod kontrolou a že evropské úřady sestavily komplexní plán, který všechny řecké fiskální a strukturální problémy vyřeší. Z toho vychází oficiální – řekněme „jižní“ – refrén: „Plán MMF a EU uspěje. Nezdar nepřichází v úvahu.“

Alternativní názor je pragmatičtější a staví na pravidlech. Tento „severní“ názor vychází z premisy, že členské státy zůstávají svrchovanými celky a že se může stát, že členská země nerealizuje nutný program ekonomické adaptace. Tento názor je vtělen do ujednání v zakládací listině eura nepřipouštějící finanční výpomoci, které stanovuje, že si každá členská zodpovídá za svůj veřejný dluh sama. Pokud pak daná země poruší základní pravidla jednotné měny, krach se stává reálnou možností.

Finanční trhy se této debaty přímo neúčastní. Jenže v téhle hře nemálo nasazují vlastní kůži. Každý držitel řeckého dluhu, zejména dlouhodobého, si musí propočíst pravděpodobnost, že se řecký politický systém ukáže jako natolik silný, že prosadí reformy nezbytné pro to, aby země dokázala svůj dluh plně (a včas) obsloužit.

Kolektivní posudek finančních trhů ve věci hospodářské a fiskální politiky vlády je vyjádřen rizikovou prémií, již vláda ze svého vnějšího dluhu musí platit. Pochybnosti na finančních trzích vedou ke zvýšení rizikových prémií, které pak dále ztěžují finanční situaci vlády, která už beztak čelí finančním problémům. Finanční trhy se ve svých úsudcích často mýlí. Jsou ale realitou života a nezbavíme se jich ani toužebným přáním, ani regulací.

Člověk by mohl namítnout, že rozdíl mezi jižním a severním názorem je dnes akademický, protože krach skutečně nepřichází v úvahu, poněvadž by vyvolal katastrofální reakci na globálních finančních trzích. Evropská rada ale také vytvořila pracovní skupinu podřízenou jejímu předsedovi Hermanu Van Rompuyovi, aby vypracovala konkrétní návrhy na reformu měnové unie.

Klíčové rozhodování této skupiny je prosté: měli by věnovat úsilí výhradně snaze předcházet selhání (včetně časově neomezené fiskální podpory), anebo je třeba připravit se i na krach členského státu, aby se minimalizovaly důsledky, pokud by k němu došlo?

První volba by si vynutila důmyslná opatření, která zajistí „více téhož“ – například posílení Paktu stability a růstu, kde by přibyla ujednání o dohledu nad hospodářskou politikou a o spolupráci. Tento přístup ale nedokáže odpovědět na zásadní otázku: co když tato konstrukce nebude fungovat? Dokud lídři EU nebudou s to otázku zodpovědět, finanční trhy budou nadále pochybovat o dlouhodobé stabilitě eura.

Eurozóna se v politickém a ekonomickém smyslu nemůže stabilizovat bez pevného rámce pro řešení krizí a bez schopnosti poradit si se svrchovanou platební neschopností členského státu. Z názoru, že členské státy nelze nechat zkrachovat, logicky plyne, že se euro musí opírat o politickou anebo přinejmenším fiskální unii.

Právě před těmito možnostmi teď evropští lídři stojí: buď zvolit radikální posun k politické integraci či integraci jednotlivých politik, anebo vytvořit jasný rámec pro řešení důsledků krachu členské země, aby byla dodržena stěžejní pravidla měnové unie. Ani sebevětším množstvím peněz se evropským lídrům nepodaří se z této otázky vykroutit.