JERUZALÉM – Obnovení mírových rozhovorů mezi Izraelem a Sýrií po pěti letech řinčení zbraněmi není odvracením pozornosti od trablů politicky dožívajícího izraelského předsedy vlády. Rozhovory nejsou ani syrskou kličkou, jejímž cílem by bylo vyhnout se mezinárodnímu tribunálu ve věci atentátu na bývalého libanonského premiéra Rafíka Harírího. Izraelsko-syrská mírová dohoda je pro obě strany strategicky nezbytná a obě strany to vědí.

Dvěma hlavními formativními zážitky syrského baasistického režimu byla ztráta Golanských výšin ve válce s Izraelem roku 1967 za Háfize al-Asada a ztráta Libanonu za jeho syna Bašára, jenž byl drtivým mezinárodním tlakem v čele s Američany přinucen stáhnout svá vojska. Opětovné získání Golan a ochrana kritických zájmů Sýrie v Libanonu nejsou jen významné strategické cíle syrského prezidenta; jde rovněž o otázky s rozhodujícím významem pro úsilí režimu o národní legitimitu a pro Bašárovo prosazení vlastní vůdčí role.

Mír s Izraelem není Asadovou prioritou. Jedná se spíš o podmínku, bez jejíhož splnění nebude možné dosáhnout nejvyšších cílů – sblížit se se Spojenými státy, legitimizovat zvláštní postavení Sýrie v Libanonu a předejít potenciálně zničující válce s Izraelem v případě, že by se Golanské výšiny nevrátily mírovými prostředky. Ba režim naznačil, že by mohl projevit ochotu ke kompromisu v otázce, na níž jednání ztroskotala před osmi lety, totiž vytyčení hranice z roku 1967 podél malého území na východním pobřeží Galilejského jezera.

Izraelsko-syrský mír má závažný strategický význam i pro Izrael. Spletitost hrozeb, jimž čelí Izrael, je taková, že případná konfrontace s Hamásem v Gaze by mohla vyvolat vzplanutí bojů s Hizballáhem v Libanonu. Takovou válku by bylo možné vyhrát jedině totálním zničením Libanonu izraelským letectvem. V takovém případě by zřejmě Sýrie využila příležitosti a prolomila ustrnulý stav ohledně Golanských výšin vojenským zákrokem, který by se mohl vyvinout v rozsáhlou raketovou válku namířenou proti zranitelné domácí frontě Izraele. Konečně Írán by ve snaze uchránit svůj jaderný program před izraelsko-americkým útokem mohl tento neblahý scénář čile podporovat.

Je třeba přiznat, že strategické poměry v regionu jsou dnes mnohem složitější, než byly před osmi lety, kdy se požadavky Izraele na dohodu se Sýrií zaměřovaly zejména na bezpečnostní opatření na Golanských výšinách a na to, aby Sýrie za pomocí svého vlivu v Libanonu umožnila izraelský smír s touto zemí. Syrské spojenectví s Íránem významnou otázkou nebylo.

Následné vynucené stažení Sýrie z Libanonu nebylo pro Izrael dobrou zprávou. V posledním kole izraelsko-palestinských mírových rozhovorů před osmi lety bylo zřejmé, že dohoda se Sýrií automaticky vydláždí cestu k usmíření s Libanonem a skoncuje s hrozbou Hizballáhu pro severní hranici Izraele. Dnes by sice mír se Sýrií mohl k izraelskému smíru s Libanonem časem přispět, ale nepůjde o automatický důsledek. Vždyť třebaže Hizballáhu se za syrské okupace dařilo, nikdy nezískal tak mimořádnou politickou moc, jakou má dnes.

Mír se Sýrií by nicméně mohl být významným stavebním kamenem širšího izraelsko-arabského urovnání a tudíž stabilnějšího Středního východu, přestože je nerealistické očekávat, že by Sýrie výměnou za Golanské výšiny zpřetrhala svůj zvláštní vztah s Íránem. Nejedná se o obrannou úmluvu, ale o mírové rozhovory a Sýrie se od svých íránských přátel zbrkle neodtáhne.

Dobré vztahy mezi arabským státem, jenž má mírové vztahy s Izraelem, a Íránem nemusejí být ke škodě. Syrský postoj by dosah íránské strategie regionální destabilizace nemusel rozšiřovat, ale spíš omezovat.

Tak jako vždycky bude záležet na ochotě Ameriky ustoupit od vojenských řešení a strnulých ideologických imperativů a namísto toho přijmout pragmatickou kulturu hledání východiska z konfliktu. Izraelsko-syrský mír podpořený USA by mohl proměnit strategické prostředí a snad i vtáhnout další potížisty Středního východu do systému regionální spolupráce a bezpečnosti.