STOCKHOLM – V zemích, kde toxická aktiva ochromila udílení úvěrů, každým dnem podle všeho narůstá na popularitě myšlenka „odpadní banky“. Jako příklad toho, jak úspěšná tato myšlenka může být, se často uvádí sanace švédských bank na počátku 90. let minulého století. Jenže ponaučení, která se občas ze švédské zkušenosti vyvozují, se zakládají na mylných výkladech toho, co jsme skutečně udělali a jak náš systém fungoval.

K iniciativě vytvořit ve Švédsku „odpadní banku“ se neodhodlali politici, ale vedení Nordbanken. Po letech špatného řízení a nedbalého půjčování peněz se banka v roce 1990 stala první obětí poklesu trhu s komerčními nemovitostmi.

Nordbanken už dříve přešla plně do vlastnictví státu a teď do ní byl dosazen nový management, aby restauroval životaschopnost banky. Brzy se ale ukázalo, že manažerům zbývá málo času na stěžejní bankovní působení Nordbanken, protože museli věnovat neúměrně mnoho pozornosti nakládání s ohromnou škálou aktiv. Každé čtvrtletí navíc přinášelo nové odpisy, které mařily snahy o opětovné pozvednutí reputace banky a morálky jejích zaměstnanců.

Radikálním řešením bylo oddělit aktiva, která byla stěžejnímu podnikání banky vzdálena, zejména realitní společnosti, ale také firmy v odvětvích výroby, stavebnictví a služeb.

Za tímto účelem vytvořená „odpadní banka“ Securum potřebovala od svého majitele, švédské vlády, obrovskou kapitálovou injekci. Securum pak ale mohla najmout kvalifikované zaměstnance, kteří dokázali hodnotu aktiv maximalizovat, jakmile se trhy oživily, a zachovávat finanční situaci, v níž se oživení dočkala. Zbytek Nordbanken, dnes známý jako Nordea, se poté stal největší bankou ve Skandinávii.

Tíživá aktiva netvořily tehdy oproti dnešní situaci spletité cenné papíry, nýbrž celé společnosti. Avšak tak jako u nynějších toxických aktiv neexistoval trh a prudké stažení investic by přivodilo ceny na úrovni likvidačního výprodeje, což by snížilo hodnoty všech aktiv v ekonomice a vyústilo v další krachy bank.

Cílem navíc nebylo odpomoci soukromým bankám od problematických aktiv. Když většina švédských bank příkladu Nordbanken následovala a založila si vlastní odpadní banky, učinily tak bez účasti státu. To však bylo možné jen proto, že švédská vláda už všechna daná aktiva vlastnila, takže se uniklo onomu beznadějně náročnému úkolu určovat u nich cenu.

U soukromého vlastníka by rozsáhlé veřejné subvence byly politicky nepřijatelné. Buď by bylo zapotřebí aktiva ocenit vysoko nad jejich tržní hodnotu, čímž by daňoví poplatníci dotovali dřívější, zkrachovalé majitele, anebo by se soukromé bance nijak nepomohlo. Vládou financovaná odpadní banka pro soukromá aktiva je tedy velice špatným nápadem.

Když jsem se v roce 1994 stal náměstkem pro finanční záležitosti na švédském ministerstvu financí, zdálo se, že oživení je na obzoru, když dříve došlo ke zrušení fixního směnného kurzu, následné prudké devalvaci švédské koruny a snížení úrokových sazeb. Nová vláda zavedla účinný a velice rozsáhlý program vyrovnání rozpočtového deficitu ve výši zhruba 12% HDP.

Postupně narůstala důvěra a finanční trhy začaly znovu fungovat. Když se objevily příležitosti, začali jsme aktiva reprivatizovat a během několika let jsme Securum uzavřeli. Při pohledu zpět jsem přesvědčen, že jsme aktiva prodali příliš rychle. Kdybychom byli trpělivější, daňovým poplatníkům se mohla vykompenzovat větší část ztrát, neboť ceny dlouho stoupaly. Stigma socialismu ale bylo silnější než instinkt nabádající k dosahování zisků.

Jako podstatná se dnes jeví následující ponaučení ze švédské zkušenosti:

·        Odpadní banka může být účinným nástrojem kompenzace ztrát a oživení bank.

·        Švédská zkušenost se netýkala dluhopisů ani obdobných finančních instrumentů, nýbrž podílů ve firmách využitých k zajištění úvěru a právě taková situace nyní zřejmě nastane v mnoha zemích, až krize pokročí, zbankrotují další společnosti, banky uplatní nárok na zástavy a získají podíly v zadlužených společnostech.

·        Vládní subvence pro soukromé odpadní banky či pro veřejné odpadní banky, které mají sanovat toxická aktiva soukromých bank, jsou ve srovnání s běžnými kapitálovými injekcemi špatným způsobem jak do ohrožených bank nalít peníze daňových poplatníků. Veškeré subvence by měly být transparentní a to veřejné/soukromé banky nejsou.

·        Odpadní banky je nezbytné obsadit profesionálními a zkušenými manažery, kteří nejsou poskvrněni dřívějšími skandály. V toto ohledu je švédská zkušenost povzbudivá. Získat pro Securum vhodné lidi bylo snazší, než se očekávalo, protože práce ve veřejném zájmu pro tuto průkopnickou státní odpadní banku se považovala za jedinečnou výzvu.

·        Vůdčím principem nesmí být ideologie ani politické ohledy, ale maximální naplňování zájmů daňových poplatníků. O tom by veřejnost neměla mít sebemenší pochyby, protože její důvěra je zásadní.