Během dlouhotrvajícího okamžiku své smrti vykonal Jásir Arafat svůj poslední čin ve prospěch palestinské věci, jíž zasvětil celý život. Všechno, co se tohoto muže týkalo, vskutku trvalo dlouho. Vedl dlouhou národně osvobozeneckou válku. Vzdoroval řadě prodlužovaných obležení - v Ammánu (1970), Bejrútu (1982) a Ramalláhu (2002-2004). Arafatovo vůdcovství bylo tím nejdelším mezi jeho protějšky v arabském světě, neboť přežil tři egyptské prezidenty (Nagíba, Násira a Sadata a přetrval celé čtvrtstoletí Mubaraka), pět libanonských, tři irácké, pět alžírských a tři syrské prezidenty, tři panovníky saúdskoarabské a dva marocké, nemluvě o ostatních světových lídrech, od Eisenhowera po Bushe v USA, od de Gaulla po Chiraka ve Francii a od Maa po jeho tři následovníky v Číně. Zřejmě žádná žijící osobnost politiky se nesetkala s tolika světovými předáky a nepřetrvala tolik lídrů jako Arafat.

Arafatovým odkazem je však mnohem víc než jen vytrvalost. Bylo už mnohokrát správně řečeno, že Arafat byl pro svůj lid rozporuplným požehnáním. Jejich osudy byly nerozlučně spjaty, chvílemi bezmála až po společný zánik. Palestinci po několik desetiletí od uchvácení jejich domoviny nebyli víc než jen shluky uprchlíků, z nichž někteří zůstali jako občané druhého řádu v nově vzniklém státě Izrael, zatímco ostatní se rozptýlili po celém arabském světě i daleko mimo něj. Byl to Jásir Arafat, prostřednictvím jím založené Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), kdo jim dodal pocit národní totožnosti.

Nehledě na jeho účinnost, ozbrojený boj, jenž OOP vedla, Palestince posílil a vštípil jim pocit kolektivní důstojnosti a sebeúcty. Jejich případ už nebylo možné přehlížet. Žádná jiná moderní záležitost si nevysloužila tolik rezolucí OSN ani tolik mezinárodního diplomatického úsilí.

Definujeme-li politiku jako umění kompromisu, Arafat byl na palestinské a arabské úrovni jejím přeborníkem. Vydržel stát u kormidla přes čtyřicet let, aniž by měl vážnější vyzyvatele.

Z mezinárodního pohledu však nenašel soulad s obdobím po studené válce. Ať už to bylo výhradně jeho zaviněním, či nikoliv, v Camp Davidu byla v srpnu 2000 promarněna opravdová příležitost k dějinnému kompromisu, a on sám to o rok později přiznal. Tehdy už bylo pozdě, neboť se změnilo vedení jak v USA, tak v Izraeli a nebyl už zájem jej zapojit do dění.

V posledních čtyřech letech jeho života se Arafatův veřejný prostor doslova i obrazně zmenšoval. Nedokázal znovu do rozhovorů vtáhnout své izraelské protivníky ani kontrolovat sebevražedné palestinské radikály. Nebyl schopen ani mírnit, natož potírat bující korupci v palestinské samosprávě.

Arafatovi nikterak nepomohly ani světové události, jež do středu zájmu vynesly Bushovy války proti terorismu v Afghánistánu a v Iráku. Pokud na něj a jeho celoživotní úsilí měly nějaké dopady, pak jistě negativní. Arafatův důvěrně známý svět, tak jako jeho tělo, se postupně vytrácel a kontrola nad ním se nenávratně rozplývala.

Je však ironické, že když Arafat umíral, světoví lídři a média znovu objevovali význam jeho vůdcovství, ne-li jeho osobnosti. Nepřetržitý zájem médií o něj, téměř až po hranici přesycenosti, opět zaměřil pozornost světa na palestinskou otázku.

Výroky Tonyho Blaira, Jacquese Chiraka, Kofiho Annana a dalších při příležitosti Arafatova úmrtí přesvědčivě vyjádřily požadavek rychlého, už dlouho promeškávaného řešení sporu. Zdá se, jako by ve smrti dal Arafat svému lidu naději docílit toho, čeho on nedokázal ve svém životě dosáhnout - naplnit sen o nezávislém demokratickém palestinském státě. To je Arafatův poslední počin.