Otázka následnictví v sekulárních arabských republikách poukazuje na jejich obtížnou situaci při přechodu do porevolučního stadia, neboť nástupnictvím v režimech, jimž se nedaří vybudovat silné instituce, se vždy riskuje vznik systémové krize. Třebaže rozhodnutí pro dynastické následnictví, jež někteří činí, může postrádat demokratičnost, není zcela neopodstatněné. Prokazatelně jde o volbu ekonomické modernizace, konce politiky konfliktu a výhledově pozitivní politické změny.

Roky Západem podporovaného represivního autoritářství spálily mrazem každé potenciální rašení liberální alternativy ke stávajícím arabským režimům a proměnily překotný přechod ke svobodným volbám v nebezpečný výkon islámské demokracie. Demokracie, jejímiž plody jsou vlády vedené Hamásem, Hizballáhem či Muslimským bratrstvem, bude nevyhnutelně protizápadní a bude se stavět proti Američany vštěpovanému „mírovému procesu“ s Izraelem.

Zajistit kontinuitu režimu prostřednictvím kvazimonarchického dědičného následnictví se už pokusila Sýrie, když došlo k přechodu od Háfize al-Asada k jeho synu Bašárovi. Existují náznaky, že by příkladu mohl následovat Egypt, kde by moc převzal syn Husního Mubáraka Gamál. Rovněž libyjského Muammara Kaddáfího možná vystřídá jeho syn Sajf el-Islám. Coby produkty revolučních vojenských převratů si tyto sekulární nacionalistické režimy nedokázaly vypěstovat skutečnou všeobecnou legitimitu a musely se obrátit k dynastickému následnictví, uplatňovanému dříve režimy, jež svrhly.

Stěžejní místo dědičného následnictví ve snaze dospět k míru a stabilitě doložil Háfiz al-Asad, když souhlasil s bezprecedentními gesty dobré vůle, jejichž cílem bylo vtáhnout izraelskou vládu Ehuda Baraka do mírové dohody. Coby starý a nemocný muž, jenž několik měsíců nato zemřel, jednal se smyslem pro naléhavost tak, aby uzavřel dohodu, která by jeho nezkušeného syna zbavila břemene zápasu o znovunabytí Golanských výšin.

Bašár Asad zůstává v zásadě věrný odkazu svého otce. Ne nepodobna vyzývavým jaderným politikám Severní Koreje a Íránu, Bašárova příslušnost k regionální „ose zla“ není ani pozvánkou k americké invazi, ani pobídkou k válce s Izraelem, nýbrž výzvou k dialogu s Amerikou a k urovnání s Izraelem.

V Egyptě se Mubárak odvrátil od nabubřelé rétoriky revoluce Gamála Abdala Násira a jejích velkých strategických záměrů. Středobodem jeho myšlení je stabilita. Nemohl tudíž přijmout neohrabanou prodemokratickou agendu Ameriky. Byl ale více než ochoten zaujmout místo v popředí arabské diplomatické podpory mírové konference v Annapolisu. Zanícení, jež neutěšená situace Palestinců mezi obyčejnými Egypťany vyvolává, je přece jen nebezpečným zdrojem nestability.

Mubárakovo nástupnictví se provádí obzvlášť důmyslným způsobem. Povýšení jeho syna do funkce, na rozdíl od Bašára v předvečer smrti jeho otce, není ani zdaleka jisté. Avšak tím, že má jako hnací síla příprav vládnoucí strany na éru po Mubárakovi možnost získat si všeobecnou legitimitu a vysokou míru přijetí uvnitř politického establishmentu, si Gamál získává strategickou pozici pro efektivní souboj o prezidentství.

Všeobecně se mu připisuje k dobru, že stanovil agendu země a že je motorem liberálních hospodářských reforem, které už od roku 2004 znamenají v egyptské ekonomice kvalitativní skok. Platí snad, jak tvrdí kritici prezidenta Mubáraka, že váhavý pokrok demokratizace je odrazem snahy odstavit všechny Gamálovy potenciální vyzyvatele. S úpadkem sekulárního nacionalismu a vzestupem islamismu však smrtelnou hrozbu pro režim i jeho strategické spojenectví se Západem představuje skrytá volební síla Muslimského bratrstva. Režim proto odmítá jakkoli riskovat.

Také rozhodnutí Muammara Kaddáfího skoncovat s rolí mezinárodního vyvrhele nebylo zcela bez spojitosti s jeho zájmem předat svému synovi stát, který žije s okolním světem v míru. Otřesné záznamy v jeho lidskoprávním rejstříku sice zůstávají, ale výměnou za ukončení sankcí a mezinárodní rehabilitaci plamenný „vůdce revoluce“ přestal koketovat se zbraněmi hromadného ničení a globálním terorismem. Nemocný muž, jehož úlohu doma zpochybňují islamističtí oponenti, usoudil, že mezinárodní ostrakizace a domácí potíže jsou příliš výbušnou směsí, jejíž manipulaci by jeho syn, rozmazlený flamendr, nemusel zvládnout.

Obzvlášť složitým případem je Alžírsko. Prezident Abdal Azíz Buteflika, poslední z revoluční generace, nástupnictví, které v jeho zemi ukončí občanskou válku, teprve musí naplánovat. Úplná demokracie by mohla vést k vítězství islamistů, jak tomu bylo už v roce 1991.

Přechod k demokracii ve starém revolučním arabském režimu nebude odpovídat západnímu modelu, ani si jej nemohou vynutit americké letouny F-16. Jak ale možná naznačují země jako Egypt, Sýrie a Lybie, dědičné následnictví není krokem, jenž by byl z podstaty reakční. Spíše znamená volbu řízené transformace do porevolučního stadia, během něhož by hospodářská modernizace a mezinárodní integrace mohly otevřít dveře větší politické změně v budoucnu.