NEW YORK – O íránském jaderném programu už víme docela hodně a to co víme, není povzbudivé. Írán údajně obohacuje uran na dvou lokalitách – část z toho na úroveň 20%, což je mnohem více, než kolik je zapotřebí pro civilní účely. Mezinárodní agentura pro atomovou energii také uvádí, že Írán provádí výzkum zaměřený na vývoj konstrukce jaderných hlavic. Tvrzení íránských činitelů, že jejich jaderný program se soustředí výlučně na výrobu energie nebo lékařský výzkum, stručně řečeno postrádá veškerou důvěryhodnost.

Přesto stále existuje mnoho věcí, které svět neví. Například nevíme, zda Írán provádí tajné aktivity na dosud neodhalených místech nebo kdy by mohl vyvinout hrubou jadernou zbraň – odhady se pohybují od několika měsíců po několik let. Stejně tak nevíme, zda se rozpolcené íránské vedení rozhodlo jaderné zbraně opravdu vyvíjet, nebo se zastavit těsně před cílem a spoléhat na to, že země může získat mnoho výhod spojených s držením jaderných zbraní, aniž jí budou hrozit doprovodná rizika nebo aniž bude muset nést náklady na jejich skutečné držení.

Tak či onak, íránské aktivity stavějí svět před obtížná rozhodnutí. Žádné z nich není bez nákladů ani bez rizika. Náklady ani rizika navíc nelze přesně spočítat.

Jednou možností by bylo akceptovat jaderný či téměř jaderný Írán a žít vedle něj. To předpokládá, že by bylo možné Írán odstrašit, aby tyto zbraně nepoužíval, podobně jako se během studené války dařilo odstrašit Sovětský svaz. Protiraketová obrana by se dala rozšířit a Spojené státy by mohly zesílit bezpečnostní záruky, aby Írán pochopil, že hrozba jadernými zbraněmi nebo jejich použití by mělo za následek rozhodnou americkou reakci.

Dopuštění vzniku jaderného Íránu však má značné nevýhody. Vzhledem k tomu, že tato země používá proti svým nepřátelům taktiku podvracení a terorismu, mohl by být Írán vyzbrojený jadernými zbraněmi ještě asertivnější. Navíc by mohl předávat jaderné materiály, technologie či zbraně spojencům (například Hugo Chávezovi ve Venezuele) nebo radikálním organizacím jako Hizballáh a Hamás. A namísto prosazování zdrženlivosti a stability v regionu by Írán nebo i Izrael mohly cítit pokušení udeřit v krizi jako první.

Stejně tak nelze předpokládat, že rozštěpené a radikální íránské vedení se vždy bude chovat racionálně nebo že se šíření jaderných zbraní u této islámské republiky zastaví. Pokud Írán vyvine jaderné zbraně, mohly by se státy jako Saúdská Arábie, Turecko nebo Egypt ocitnout v pokušení rovněž takové zbraně nakoupit či vyvinout. A těžko najdeme lepší definici noční můry než Blízký východ s mnoha prsty na mnoha spouštích.

Na opačném konci spektra politických možností stojí preventivní útok: vojenský úder (s největší pravděpodobností ze strany Izraele, USA či obou těchto zemí) proti íránským lokalitám spojeným s jaderným programem této země. Klíčovým cílem by pak bylo přerušit realizaci hrozby, která stále sílí.

Rovněž tato varianta má značné nedostatky. I úspěšný preventivní útok by totiž vrátil íránský jaderný program nanejvýš o několik let zpátky. Írán by téměř jistě vybudoval jaderné objekty znovu, opevnil je a zřejmě je umístil do podzemí, takže by se v budoucnu podobné útoky prováděly mnohem obtížněji.

Írán by navíc mohl okamžitě odpovědět útokem na různé cíle, mezi něž by mohly patřit Saúdská Arábie, Irák, Afghánistán a další americké zájmy po celém světě – a také objekty na americkém území. Hizballáh by mohl zaútočit na Izrael. Kdyby se toto vše stalo, cena ropy by vyletěla strmě vzhůru kvůli výpadkům dodávek a obavám, což by dost možná uvrhlo do recese velkou část světové ekonomiky, která je již dnes ve svízelném stavu. Ozbrojený útok by rovněž mohl vyvolat semknutí íránské veřejnosti za vlastní vládou, což by snížilo naději, že se v budoucnu dostane k moci zodpovědnější vedení.

Není tedy žádným velkým překvapením, že USA a velká část ostatního světa zkoumají různé alternativy včetně změny režimu v Íránu. Jakkoliv by však takový výsledek mohl být žádoucí, neexistuje politika, která by ho mohla spolehlivě zajistit. V důsledku toho se základní strategie vůči Íránu zaměřuje na zavádění stále bolestnějších hospodářských sankcí. Tato politika se opírá o předpoklad, že vedoucí íránští představitelé, kteří se obávají ztráty politické kontroly, neboť nespokojenost obyvatel s dopadem sankcí sílí, znovu propočítají náklady a přínosy svých jaderných aktivit a začnou být vstřícnější k možnosti dohody o jejich omezení výměnou za zrušení sankcí.

Stát by se to mohlo. Mezinárodní podpora sankcí je značná a stále se zvyšuje. Pro Írán (jehož ekonomika je ve velké míře závislá na vývozu více než dvou milionů barelů ropy denně) je stále obtížnější nacházet zákazníky – zejména zákazníky ochotné platit plnou cenu. Současně s tím oslabuje íránská měna, takže dovážené zboží se stává pro mnoho Íránců nedostupným.

Dalším prvkem současné politiky, který má zřejmě účinek, je utajená snaha bránit Íránu v dovozu citlivých technologií. V íránských počítačích se objevily viry, což snížilo účinnost odstředivek, které jsou pro obohacování uranu klíčové. Stejně tak je možné, že postup íránského jaderného úsilí zpomalily atentáty na vybrané jednotlivce.

Zpomalení íránského úsilí však není totéž jako jeho zastavení. Jedna otázka tedy zní, zda lze již existující sankce rozšířit a zpřísnit; zde si musí své priority ujasnit Čína a Rusko. Další otázka zní, zda jakékoliv sankce postačí k přesvědčení íránských vládců, aby přistoupili na ověřitelná omezení svého jaderného programu. A třetí nevyřešenou otázkou je, jak dlouho budou Izrael nebo USA tolerovat íránské úsilí, než na Teherán vojensky zaútočí.

Jedinou jistotou je tedy zřejmě skutečnost, že íránský jaderný program bude i v roce 2012 významným mezinárodním tématem – dost možná ze všech nejdůležitějším.