Sunday, October 26, 2014
0

Čeká nás další rok zmatků?

PAŘÍŽ: Devalvace brazilské měny z počátku tohoto roku, stejně jako celkové obtíže Brazílie při stabilizaci svého reálu i burzy, potvrdily, pokud bylo nějakých nových důkazů vůbec zapotřebí, jak důležitou roli hrají finanční trhy a jejich prchavé nálady a sklony k rychlým změnám. Pro jednou tedy bude platit, že panika investorů může vyvolat ekonomickou zkázu, tak, jak k tomu došlo v Asii a Rusku v loňském roce, a podobná krize stále hrozí Brazílii, a vlastně v celé Latinské Americe, a snad dokonce i zopakováním v Asii, vzhledem k obavám z devalvace v Číně a eventuálním odstartováním spirály následných devalvací.

Dnes, ve svém osmém roce téměř obscénního hospodářského růstu, mohou být Spojené státy považovány za příklad země zcela opačných vyhlídek. Přinejmenším ve dvou případech, v roce 1998, mohly poplašné zprávy vyvolat krach cen amerických akcií a přivodit tak hospodářskou recesi. Koneckonců, většina pozorovatelů (stejně jako analytiků) stejně dospěla k závěru, že je Wall Street nadhodnocen, a to dokonce před tím, něž vypukla asijská krize. Ceny akcií samozřejmě poněkud poklesly, když reagovaly na paniku, která Asii zachvátila, i na její finační důsledky, ale americké kapitálové trhy se od té doby zotavily a nahradily si všechny předchozí ztráty a dokonce dosahují nových rekordních zisků.

Soudní líčení v americkém Senátu pojednávající o možném odvolání presidenta Clintona a politická krize, jenž mohla znásobit politickou i ekonomickou nejistotu, a která mohla vést k dalšímu prudkému pádu cen na Wall Street, neměla na Američany absolutně žádný vliv, ani na to, jakým způsobem utrácejí či šetří svoje peníze. Investoři ani spotřebitelé neztratili optimismus. Zdá se, že s nimi nic neotřese. Může ale být víra americké veřejnosti ve schopnosti Alana Greenspana, předsedu Správní rady Federálních rezerv, tedy americké centrální banky, dostatečným vysvětlením. Greenspan odvedl vskutku solidní práci, ale obávám se, že to nemůže být jediná příčina amerického růstu.

Proto, které jiné faktory udržují ekonomiky v chodu, či dokonce v jejich trvalém rozkvětu? V Evropě nástup eura dozajista ekonomický růst nepovzbudil, a vypadá to, že se tak nestane ani v nejbližší budoucnosti. Nejlepší zprávou roku proto je fakt, že, jak se zdá, se spotřebitelé na Kontinentě konečně začínají probírat se své dlouhé deprese. Naopak ve Spojených státech se ale růst spotřebitelské poptávky nestal motorem ekonomického růst. Otázka tedy zní, proč ne? Snad proto, že makroekonomické politiky evropských států byly a stále jsou příliš opatrnické a netroufají poskytnout svým ekonomikám nezbytné startovací páky.

Poté, co byla naplněna maastrichtská kritéria, byly fiskální politiky přizpůsobeny novým brzdovým pákám. V zemích “eurolandu” byly měnové politiky zaměřeny na harmonizaci úrokových měr, a nikoliv na jejich vlastní úroveň. Proto také existuje jen málo důvodů, proč být přehnaně optimistický ohledně nejbližší budoucnosti, a to se týče jak hospodářského růstu, tak i zaměstnanosti.

Ovšem, i zde existuje světlá stránka. Relativně jen nedávno znovuzískaná fiskální disciplína byla pro Evropu požehnáním a napomohla udržet důvěryhodnost trhů, čímž byla vybudována imunita, tolik potřebná během asijské, ruské a brazilské finanční paniky. Je smutné, že v Japonsku takový druh finanční upjatosti zůstává stále čímsi zatraceníhodným.

Rovněž je velmi smutné, že Japonsko nám i nadále připomíná, že některé z těch nejbolestnějších okamžiků dějin se opakují samy o sobě. Krize, tvořící celé série bludných ekonomických kruhů, které, jak jsme doufali, zmizely s koncem velké krize dvacátých let, se znovu sama objevila, aby se stala relevantní částí přítomnosti. Deflace zvýšila skutečné úrokové míry a omezila hospodářské aktivity, čímž vyvolala další kolo deflace, a tak dále. Při úrokovým mírách, dosahujících téměř nulových hodnot, se vytvořila likviditní past, která paralyzovala celou japonskou měnovou politiku.

Keynesiánské léčebné metody (jež jsou nyní poněkud liknavě zaváděny) a expansivní fiskální politiky nebyly schopny nastartovat japonské hospodářství a vyvolat návrat optimistické nálady. Je to ale jen proto, že by japonská vláda příliš zpozdila záchranné akce, než připustila existenci rozpočtového deficitu? To nikdo skutečně neví.

Bylo by možné rozpoznat společné tóny, spojující všechny tyto procesy? Já vidím dva z nich. Tím prvním je mimořádný význam toho, co Keynes nazýval “živelnou energií.” Ve všech případech, vždy stál tento faktor ve středu současných ekonomických úspěchů i proher.

Tím druhým je faktorem je to, že je poněkud nesnadné tuto živelnou energii zkrotit. Proč vlastně mezinárodní investoři v jihovýchodní Asii zpanikařili? Proč, řekněme například Polsko bylo relativně imunní proti panice, kterou vyvolalo Rusko, zatímco celý zbytek východní Evropy dostal horečku? Proč se zdají američtí spotřebitelé být imunní proti návalům pesimismu? Existuje nějaká makroekonomická politika, jenž by byla schopná posílit ještě stále se chvějící optimismus evropských spotřebitelů. Jak může Japonsko znovu vybudovat optimistickou náladu a nastartovat vlastní ekonomický motor, když mu nezbyl jediný makroekonomický nástroj v ruce? To jsou otázky, na které se nyní musejí vlády zaměřit. A na odpovědích pak bude záviset životaschopnost a síla globální ekonomiky.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured