NEW YORK – Svět s hrůzou sledoval, když v roce 2001 síly Tálibánu zničily v afghánském Bámjánu monumentální sochy Buddhů. Političtí a kulturní představitelé po celém světě útoky odsoudili. Nabídky pomoci se jen hrnuly. Každý se ptal: bude svět příště v pohotovosti? Odpovědí je bohužel hlasité „ne“.

V údolí Svát na severozápadě Pákistánu ozbrojené islamistické milice nedávno zaútočily na jednu z nejstarších a nejvýznamnějších plastik buddhistického umění. Toto zpodobení sedícího Buddhy, pocházející přibližně z doby počátků křesťanské éry a vytesané do 40 metrů vysoké skály, bylo v jižní Asii co do významu na druhé příčce, hned za bámjánskými Buddhy.

Jednalo se navíc už o druhý útok během měsíce. Murtaza Razvi z pákistánského listu Dawn poukázal na to, že dílo, na které byl útok veden, není v odlehlé oblasti. Naopak, bylo vedle hlavní silnice, která údolím prochází.

Navzdory opakovaným žádostem pákistánských archeologů, zejména po prvním útoku, aby místní úřady sedícího Buddhu a další památky chránily, nebylo podniknuto žádné opatření. Ba militanti svou práci – vyvrtání děr do kamene, jejich naplnění výbušninami a odpálení – dokázali odvést za bílého dne.

Neučinili tak jednou, ale dvakrát. Poprvé dílo kvůli neschopnosti ozbrojenců uniklo značnějšímu poškození. Podruhé už byli úspěšnější a zničili nejen tvář plastiky, ale také ramena a nohy. Jako kdyby to nestačilo, prosakují zprávy o třetím útoku.

V roce 1995 jsem údolí Svát procestovala, abych prozkoumala buddhistické poklady této oblasti. Tyto pozoruhodné objekty, vytesané do stěny útesu nebo ochraňované v nádherných malých muzeích, byly pýchou a radostí místních muslimů, kteří své náboženství vyznávají už přes tisíc let. Ačkoliv jsem nemuslimská Indka, mohla jsem regionem cestovat beze strachu a dostalo se mi vřelé podpory místních obyvatel. Vítali mě lidé všech vyznání a často projevovali ochotu zavést mě k významným buddhistickým památkám.

Dnes, něco málo přes deset let poté, je atmosféra natolik napuštěná jedem, že ani předáci místních obcí, ani tamní policie nevystoupili, aby tyto památky chránili nebo je prohlásili za své. Ještě smutnější je, že zatímco pákistánské noviny tyto útoky široce odsoudily a kritizovaly netečnost lokálních představitelů, v mezinárodním tisku se události téměř vůbec neobjevily.

Ztratili jsme snad po irácké válce a zdrcujících obrázcích drancování Národního muzea v Bagdádu schopnost být pobouřeni? Nebo jsme si tak uvykli na špatné zprávy obklopující válku proti teroru, že už nechceme vědět víc?

Ve Svátu a v dalších oblastech na severozápadě Pákistánu je obrovské množství významných buddhistických míst. V tuto chvíli se nad všemi vznáší hrozba zničení, kvůli vlivnému hlasu islamistického vůdce Mulláha Fazlulláha, jehož tchán Súfi Muhammad založil jeden z extremistických řádů.

Tento řád je zodpovědný za to, že do Afghánistánu přivedl přes 10 tisíc džihádistických bojovníků, aby v roce 2001 bojovali po boku Tálibánu proti Spojeným státům. Přestože se věří, že Muhammad chřadne v místní věznici, Mulláh Fazlulláh jedná beztrestně a využívá rozhlasu k šíření poselství nenávisti a nesnášenlivosti.

Je na čase, aby světové společenství nad takovýmto ničením kulturních pokladů nejen vyjadřovalo své rozhořčení, ale aby se přidalo k těm Pákistáncům, kteří se zoufale snaží vyvinout tlak na svou vládu, aby ve vlastním i v našem zájmu předislámské kulturní dědictví ochránila. Nebude-li svět tentokrát jednat, riskujeme ztrátu jednoho z nejcennějších odkazů raně buddhistických dějin.