Angela Merkelová je nakonec přece jen novou německou kancléřkou – a první ženou na tomto postu. Přestože hlavním rysem zahraniční politiky bude nadále kontinuita, mezinárodní angažmá Německa za Merkelové bude mít jiné vyznění a bude vyvolávat jiné pocity než za Schröderova vedení.

Schröder se dostal k moci před sedmi lety a zastupoval novou generaci, jejíž úhelnou zkušeností nebyla studená válka, evropská integrace ani transatlantické přátelství, nýbrž sjednocení Německa a obnovení národní suverenity. Pro něj a pro celý tým, jenž převzal moc po šestnáctileté vládě Helmuta Kohla, se Německo stalo normální zemí, nijak odlišnou od ostatních velkých hráčů v Evropě, jako je Francie nebo Británie.

Vskutku, jednou z prvních hlavních Schröderových zahraničněpolitických zkušeností byl summit EU v roce 1999, kde lídři Francie a Británie hráli s nováčkem z Berlína surovou hru. Poučení, jež si z toho Schröder vzal, bylo trvat na tom, že Německo už nelze brát jako samozřejmost, a požadovat úlohu souměřitelnou s jeho velikostí a váhou. Mottem německé zahraniční politiky se stala průbojnost.

Když se tedy Schröder domáhal uznání zvláštních okolností v případě německého nezdaru dodržet rozpočtové stropy Paktu stability a růstu Evropské unie, zdálo se, že tvrdí, že tato omezení by měla platit pouze pro menší země, nikoli pro velké hráče. Když oprávněně oponoval americké válce proti Iráku, hrdost na to, že se postavil jediné světové supervelmoci, byla zřejmá. Navázáním úzkých osobních a politických vztahů s ruským prezidentem Vladimirem Putinem dal světu – a citlivým novým východoevropským členům EU – najevo, že německá zahraniční politika už nebude pod tlakem minulosti.

Je třeba se vší spravedlností přiznat, že to bylo právě za Schrödera, kdy se Německo zbavilo váhavosti nad nasazením vojáků v zahraničí. Jeho podpora pro mezinárodní krizové mise v Kosovu, Bosně či Afghánistánu vyžadovala značnou politickou odvahu a učinila z Německa jednoho z hlavních přispěvatelů k mezinárodnímu úsilí o stabilitu. Fakt, že záležitost dokázal vyjmout z vnitropolitických ideologických polemik, patří mezi hlavní úspěchy Schröderovy služby ve funkci. Tento krok však měl dát rovněž najevo, že Německo dospělo v řádnou mezinárodní velmoc.

S Merkelovou se podstata německé zahraniční politiky změní jen málo, ale onen asertivní styl bude potlačen. Američtí předáci její volbu uvítají jako důkaz toho, že odcizení v bilaterálních vztazích je u konce. Chlad ve vztazích však pominul už během letošního roku, když si Bushova administrativa uvědomila, že spojence je dobré mít a že Německo je spojenec významný. Merkelová opět zavede vřelost, jež za Schrödera chyběla, avšak to neznamená, že Americe na všechno otrocky kývne.

Neupustí ani od zvláštních vztahů s Ruskem, jimž obzvláštní význam připisují všichni němečtí kancléři už od Adenauera. Dala už ale jasně najevo, že němečtí sousedé na východě nebudou mít jediný důvod mít pocit, že je obchází. Možná že toto své poselství bude chtít potvrdit tím, že na svou první oficiální návštěvu nepojede do Paříže, ale do Varšavy nebo do Vilniusu.

Ve věci evropského projektu je oddána integraci stejně, jako byli její předchůdci. Bude nadále zdůrazňovat úzké vztahy s Francií, neboť jiná alternativa neexistuje; Británie, která není členem eurozóny ani schengenského hraničního režimu, zůstává v EU mužem v ústraní.

Žádné nové iniciativy ohledně integrace se ovšem neobjeví, dokud nebudou na nový pokus připraveni lídři zemí, jež omítly Ústavní smlouvu. Pak bude Merkelová osobou s rozhodujícím postavením pro dodání závažnosti novému úsilí o posun EU vpřed. Bude pokračovat v podpoře konečného přijetí balkánských států, avšak nikoho nenechala na pochybách o svém odporu vůči plnému členství pro Turecko, což je hlavní věcná změna oproti Schröderově éře (třebaže její vláda nebude blokovat start jednání na začátku října).

Ve skutečnosti nebude muset Merkelová vykonat po svém zvolení mnoho, aby zahraniční politice dala svůj punc; viditelná změna stylu bude stačit, alespoň zpočátku. Každopádně bude mít plné ruce práce s prosazováním hospodářských reforem, kvůli nimž bude zvolena a jež představují její nejvyšší prioritu. Existují náznaky, že Německo se konečně vzpamatovává z dlouholeté hospodářské stagnace, zvláště díky reformám, jež byly zahájeny za Schrödera. Merkelová může doufat, že sladké plody na domácí scéně sklidí ona.

V zahraničí nemusí Merkelová dokazovat, že Německo je v Evropě velkou zemí; její partneři si to plně uvědomují. Je ale zároveň víc než jen obyčejnou zemí: Německu zůstává ústřední úloha při stmelování dvou mezinárodních institucí, které budou nadále zajišťovat jeho prosperitu, totiž Evropské unie a Atlantické aliance. Objevují se známky toho, že Merkelová si to uvědomuje lépe než Schröder. Lze jen doufat, že toto poznání jí poslouží jako vodítko, až bude potřeba udělat nesnadná rozhodnutí a samotná změna stylu nebude stačit.