VARŠAVA – Kdyby puč proti Michailu Gorbačovovi v srpnu roku 1991 neztroskotal, nepokoje a ztráty na životech, které jsme nedávno zaznamenali v Sin-ťiangu, se mohly odehrávat v Rusku. Namísto zpráv o tvrdém zákroku v Urumči, hlavním městě Sin-ťiangu, bychom se možná dočetli o stovkách zabitých v ulicích Alma-Aty a komentátoři by dění srovnávali s krvavým potlačením ukrajinských demonstrací za nezávislost loni ve Lvově.

Tak jako dnes v případě Číny by zaznělo mdlé mezinárodní odsouzení a spekulace o možných vazbách mezi kazašskými ozbrojenci a exilovými skupinami či islámskými fundamentalisty. Experti by nám připomněli, že Kazachstán vlastně nikdy nebyl zemí a že ukrajinské nároky na nezávislost jsou historicky sporné. Zaměňte si Sin-ťiang za Kazachstán a Tibet za Ukrajinu a pochopíte, co mám na mysli.

Onen puč však naštěstí skončil jako fraška. Upadající sovětský režim nedokázal rozdrtit sílící ruské demokratické hnutí – to se zdařilo až Vladimíru Putinovi deset let nato. Čínské komunistické vedení volbou masakru na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 přivedlo svou zemi na zcela odlišnou stezku, než jakou se následně vydalo Rusko.

Čínské politické přístupy sice vynesly pinochetovský hospodářský růst, třebaže v rozsahu země, která je sama o sobě bezmála kontinentem, ale zajistily rovněž, že v zemi nikdo není svobodný, ani chanská většina. To tedy znamená, že zatímco Kazachstán a Ukrajina jsou nezávislé, Tibet a Sin-ťiang kolísají mezi obdobími násilných nepokojů a krvavých represí.

Byť se dnes Rusku vládne autokraticky, zavedení diktatury na čínský způsob se jeví jako sotva uvěřitelná možnost, přičemž HDP na hlavu loni činil 15 800 dolarů čili téměř trojnásobek oproti Číně. Přesto se zdá, že většina obyvatel Číny politiky své vlády podporuje, včetně brutálního útlaku menšin a potlačování demokratických svobod.

To druhé se ostatně jeví jako daň za úspěch prvého. To není nic nového. Ruský demokratický myslitel v emigraci Alexander Herzen v komentáři k brutálnímu potlačení polského povstání carskou armádou ve své publikaci Kolokol v roce 1863 napsal, že akceptovat násilí v ulicích Varšavy znamená akceptovat násilí v ulicích Sankt Peterburgu. Útlak je balíček ujednání. Kvůli svým komentářům přišel o ruské čtenáře a Kolokol musel skončit.

Když Herzen psal svá slova, Moskva měla plné ruce práce nejen s potlačováním Poláků, čímž si tam na další půlstoletí upevnila svou nadvládu, ale společně s Čínou také s dělením střední Asie, tehdy známé jako Turkestán. Východní část regionu padla pod čínskou nadvládu a byla přejmenována na Sin-ťiang čili Novou hranici.

Kdykoli čínská nadvláda zeslábla, například ve 30. a 40. letech 20. století, nakrátko s ruskou podporou vznikaly východoturkestánské republiky, které se ovšem opět hroutily, jakmile Rusko a Čína uzavřely nové dohody. Vedení druhé východoturkestánské republiky bylo zřejmě zavražděno na Stalinův příkaz, když letadlo, jímž kvůli vedení rozhovorů cestovalo do Pekingu, v sovětském vzdušném prostoru údajně havarovalo.

Od té doby Východní Turkestán existuje pouze na papíře, jako člen Organizace nezastoupených států a národů (UNPO), rádoby soupeře Organizace spojených národů, založeného v roce 1991. V samotném Sin-ťiangu je současný neklid svým charakterem spíš sociální než národnostní a nevyjadřuje touhu po nezávislosti, ale zaměřuje se spíš na kulturní útlak (chanští Číňané dnes už tvoří polovinu obyvatel v regionu). Nedávné krveprolití to ale téměř určitě změní, neboť násilí nevyhnutelně plodí radikalizaci.

V krátkém a střednědobém výhledu se čínská vláda v Sin-ťiangu a Tibetu zdá dobře zajištěná: mezinárodní společenství se nepostaví členskému státu Rady bezpečnosti. To by mohli učinit jen tamní občané, čemuž ale zřejmě brání Hertzenův balíček ujednání: Ujguři, stejně jako Tibeťané, nevyvolávají mezi Chany solidaritu, ale spíš krvelačné vřeštění – což je tak trochu pochopitelné, vzhledem k tomu, že obyčejní Chanové ve Lhase a v Urumči museli sami zaplatit za zločiny Číny. V delším časovém horizontu však čínské úřady mají všechny důvody k obavám: Sin-ťiang se rozroste do problému, jako je Tibet.

Vždyť třebaže UNPO, kam oba vedle Asýrie a národa Dene od řeky Buffalo patří, má jistý nádech komiky bratří Marxů (člověk téměř čeká, že v seznamu zemí najde Freedonii, mytickou zemi, jejímž premiérem byl Groucho Marx), šest členských států už ji opustilo a zařadilo se do OSN a totéž nakonec čeká Kosovo, které je dnes nezávislé, ale bez uznání OSN. Politické mapy nikdy nejsou vytesané do kamene.

Bezpečně lze tudíž předpokládat, že dějiny povstání v Kuldže a geril Osmana Batura teď pilně studují nejen okrajoví akademici a zpravodajové, ale i funkcionáři v Pekingu. Vždyť si to vezměte: jak že to dopadlo s Poláky, které Rusko v roce 1863 tak úspěšně potlačilo?