CAMBRIDGE – Pro Mezinárodní měnový fond znamená krize obrovskou změnu. Ještě před několika měsíci se tato důležitá, ale nemilovaná instituce, tento milník poválečného globálního ekonomického uspořádání zdál odsouzen k bezvýznamnosti.

MMF byl dlouho fackovacím panákem pro levici i pro pravici – pro levici kvůli svému důrazu na fiskální spořádanost a hospodářskou ortodoxnost a pro pravici kvůli své roli při zachraňování zadlužených států. Rozvojové země záštiplně přijímaly jeho rady, zatímco země rozvinuté, které peníze nepotřebovaly, ho ignorovaly. Ve světě, kde zdroje fondu vypadají v porovnání s objemem soukromých kapitálových toků jako kapka v moři, se MMF začal jevit jako přežitek.

A když si někteří z největších dlužníků MMF (Brazílie a Argentina) začali před několika lety předplácet vlastní dluhy a noví vypůjčovatelé nebyli v dohledu, vše nasvědčovalo tomu, že do rakve fondu byl zatlučen poslední hřebík. Zdálo se, že MMF je kromě ztráty důvodu k existenci odsouzen i k vyschnutí příjmů. Snížil svůj rozpočet, začal se zeštíhlovat, a přestože mezitím získal některé nové pravomoci – zejména dohled nad „měnovými manipulacemi“ –, jeho úvahy se ukázaly jako převážně irelevantní.

Krize však MMF posílila. Pod schopným výkonným ředitelem Dominiquem Strauss-Kahnem je fond jednou z mála oficiálních institucí, které dokážou události předjímat, místo aby se jimi nechaly vláčet. Pro země s „rozumnou“ politikou promptně zřídil mimořádnou úvěrovou linku s rychlým uvolňováním prostředků. Horlivě prosazoval globální fiskální stimul v řádu 2% světového HNP – tento postoj je ještě pozoruhodnější, vezmeme-li v úvahu tradiční konzervatismus fondu ve všech fiskálních otázkách. A v předvečer summitu skupiny G-20 v Londýně důkladně reformoval svou úvěrovou politiku, přičemž začal klást menší důraz na tradiční podmínky a usnadnil státům plnění úvěrových kritérií.

Ještě významnější je, že MMF vyšel z londýnské schůzky s podstatně vyššími prostředky a také s novou zodpovědností. Skupina G-20 slíbila, že ztrojnásobí úvěrovou kapacitu fondu (z 250 miliard na 750 miliard dolarů), vydá nová zvláštní práva čerpání (rezervní aktivum vytvořené z koše hlavních měn) v objemu 250 miliard dolarů a povolí fondu půjčovat si v nezbytném případě na kapitálových trzích (což nikdy nedělal). MMF byl také ustanoven jednou ze dvou hlavních institucí – spolu s rozšířeným Fórem pro finanční stabilitu (jež bylo nyní přejmenováno na Komisi pro finanční stabilitu) –, jejichž úkolem bude poskytování včasných varování před makroekonomickými a finančními riziky a vydávání nezbytných strategických doporučení.

Další dobrou zprávou je, že se Evropané vzdali svého nároku jmenovat výkonného ředitele MMF (stejně jako se Američané vzdali obdobného nároku jmenovat prezidenta Světové banky). Tito vysoce postavení představitelé budou napříště vybíráni „prostřednictvím otevřeného, průhledného a na zásluhách založeného výběrového procesu“. Tím bude zajištěno lepší řízení (i když Strauss-Kahnovo vedení je zatím příkladné) a zvýší se legitimita obou institucí v očích rozvojových států.

MMF se dnes tedy znovu ocitá v centru ekonomického vesmíru. Jak se rozhodne se svou nově nabytou mocí naložit?

Největším rizikem je, že fond znovu „přestřelí“ a začne hrát příliš vysokou hru. To už se stalo ve druhé polovině 90. let, kdy MMF začal kázat liberalizaci kapitálových účtů, během asijské finanční krize zavedl příliš přísnou fiskální léčbu a na vlastní pěst se pokusil přetvořit asijské ekonomiky. Ve všech těchto oblastech již fond přiznal své omyly. Teprve však uvidíme, zda si vzal ponaučení plně k srdci a zda místo rigidního a doktrinářského fondu budeme mít fond laskavější a mírnější.

Povzbudivé je, že větší slovo v řízení fondu téměř jistě získají rozvojové země. Tím bude zajištěno, že se stanoviska chudších států v budoucnu setkají s větší účastí a pozorností.

Pouhé poskytnutí větší hlasovací pravomoci rozvojovým zemím však situaci příliš nezmění, pokud se nezmění také organizační kultura MMF. Fond zaměstnává velký počet chytrých ekonomů, kterým však chybí užší vztah k institucionální realitě v zemích, na nichž pracují (a také její pochopení). Jejich profesionální odbornost se posuzuje spíše podle kvality jejich postgraduálních diplomů než podle jejich úspěchů v praktickém řízení. To plodí aroganci a pocit samolibé nadřazenosti vůči jejich protějškům – politikům, kteří musí hledat rovnováhu mezi četnými a komplikovanými agendami.

Boj s tímto problémem bude vyžadovat proaktivní úsilí nejvyššího vedení MMF při náboru, personální politice a povyšování. Jednou z možností by bylo podstatné zvýšení počtu pracovníků nacházejících se uprostřed profesní dráhy, kteří mají praktické zkušenosti z rozvojových zemí. Zaměstnanci MMF by si pak více uvědomovali hodnotu místních znalostí oproti teoretické odbornosti.

Další strategií by bylo přemístění části zaměstnanců, včetně lidí působících na funkčních odděleních, na „regionální pobočky“ v terénu. Tento krok by pravděpodobně vyvolal značný odpor zaměstnanců, kteří si zvykli na požitky Washingtonu. Neexistuje však lepší způsob, jak si uvědomit roli kontextu, než v něm žít. Světová banka, která před časem uskutečnila podobnou decentralizaci, začala v jejím důsledku lépe sloužit svým klientům (aniž se setkala s obtížemi při náboru špičkových talentů).

Pro MMF je to důležitý okamžik. Mezinárodní společenství vkládá do úsudku a výkonu fondu obrovské naděje. Fond bude potřebovat vnitřní reformy, aby si tuto důvěru plně zasloužil.