Katastrofická válka George W. Bushe v Iráku přivedla Evropu do prekérní situace. Spojené státy byly dlouho evropským ochráncem. Teď Evropa zjišťuje, že kvůli válce, s níž nechtěla mít nic společného, je její bezpečnost podemleta.

Chaos v Iráku posílil Írán – zemi pro Evropu mnohem nebezpečnější, než kdy byl Irák. A poněvadž Amerika v Iráku zabředla, ruský prezident Vladimír Putin vzkřísil taktiku šikany po sovětsku. Dovolilo by si jinak Rusko hrozit opětovným namířením svých jaderných raket na evropská města?

Nejenže Bush zničil nejděsivějšího nepřítele Íránu a uvrhl americké vojáky do beznadějného úsilí, ale vedením války, která dramaticky zvýšila ceny energií, také obohatil energiemi oplývající Írán a Rusko. Díky vysokým cenám ropy je pro Írán snazší vyvíjet jaderné zbraně a pro Rusko využívat energie k vydírání Evropy.

Evropa ale může provést protiúder. Uvalením mohutné daně na spotřebu energií by Evropané snížili jak spotřebu energie, tak její cenu na světových trzích, čímž by přiškrtili tok peněz do Ruska a Íránu.

Vzhledem k tomu, že cena ropy se stanovuje v amerických dolarech a dolar oproti euru devalvoval, evropští spotřebitelé zvyšujícím se cenám energií poměrně snadno unikli. Víceméně vhodná by byla energetická daň ve výši rovnající se zhruba 33% zhodnocení eura v posledních letech.

Evropanům lze odpustit mínění, že by to měli být Američané, kteří svou nepovedenou avantýrou v Iráku ceny ropy primárně vyhnali nahoru, kdo je energetickou daní zase srazí. To se ale s „texaským olejářem“ v Bílém domě nestane. Možná že po roce 2008 se politika v Americe změní ve prospěch energetické daně, ale tato daň je zapotřebí teď hned.

Kromě toho vzhledem k síle hnutí za ochranu životního prostředí v Evropě je vůdčí úloha šitá Evropanům na míru. Navíc Evropané neztotožňují národní bezpečnost úzce s vojenskými výdaji. Jsou si vědomi, že konfiskace šekových knížek Ruska a Íránu by pravděpodobně posílila bezpečnost světa mnohem víc než stavba nové ponorky nebo letadlové lodi. Ba energetická daň by nejen účinně kontrovala argumentu, že Evropané jsou, co se týče obrany, „černí pasažéři“, ale vlastně by se v oblasti obrany rovnala vůdčímu postavení.

Evropané by však s ohledem na fakt, že množství reálných prostředků, jež svým vládám odevzdávají, je už tak vysoké, mohli před dalším zvýšením couvnout. Energetickou daň je proto třeba zavést jako daňovou substituci, kdy se zároveň sníží daně z příjmu nebo z objemu mezd, aby reálné finanční převody ve prospěch vlády zůstaly na konstantní úrovni. To by zvýšilo hospodářský růst a zároveň posílilo národní bezpečnost.

Kritici, kteří se daně z energie obávají, na daňové substituce nepomysleli. Také se zdá, že si neuvědomují, že energetická daň je pro Evropu mnohem levnějším způsobem ochrany před Íránem a Ruskem než způsoby alternativní, jako například vystupňování obrany.

Evropě v současnosti chybí vojenská údernost, protože před půlstoletím učinila rozhodnutí, že ji budou chránit USA a že ušetřené prostředky věnuje na budování svého sociálního státu. Tato strategie – která desítky let fungovala skvěle – v sobě odjakživa nesla riziko, že jednou americké zdroje mohou být vázány jinde a Evropa zůstane nedostatečně chráněná. Toto riziko se zhmotnilo s iráckou válkou.

Evropané ale projevují pramalou chuť výdaje na obranu navýšit, válka neválka. I francouzský prezident Nicolas Sarkozy, mnohými pokládaný za proamerického zahraničněpolitického jestřába, ustupuje od své kampaně slibující udržovat výdaje na obranu na 2% HDP.

V nedávném projevu k francouzskému obrannému průmyslu Sarkozy nápadně opomněl závazek zopakovat a místo toho varoval, že by brzy mohl obranný rozpočet Francie seškrtat. Podle respektované publikace z obranného průmyslu změnil Sarkozy názor poté, co jeho strana v červnových parlamentních volbách zvítězila s menším náskokem, než očekával.

Důvodem, proč se Evropané zdráhají výdaje na obranu navýšit, jsou peníze. Snižování sociálních výdajů – právě tam velké peníze odtékají – by bolelo. Bylo by nezbytné porušit velkolepé sliby, jež se během let nahromadily (lidé by nedostali sociální služby, za něž celý život platili vysokými daněmi), délka života by se zkrátila (méně peněz na nemocnice a pečovatelské domy) a celkově by přibylo strádání.

Ani hospodářský růst nezabrání evropskému kompromisu mezi výdaji na obranu a sociálním blahem. Padesát let obranné závislosti na USA vytvořilo v Evropě mocnou „mírovou branži,“ jejímž prvořadým úkolem je zuby nehty bojovat proti výdajům na obranu. Budou chtít uchránit veškeré sociální výdaje, bez ohledu na důsledky pro zahraniční politiku.

Protiváhou k „mírovému davu“ mohou být noví migranti z východní Evropy, z jejichž pohledu by škrty v sociálních službách neznamenaly žádné porušení slibů a pro něž jsou důležitější dostupnost práce a hladina mezd. Bude však jistý čas trvat, než noví migranti získají rozhodující politický vliv, a problémy, jež Evropě působí Írán a Rusko, vyžadují okamžitou reakci.

Krátce, Evropané nedovolí, aby se Bushova irácká válka stala válkou proti jejich sociálnímu státu. Energetická daň zavedená jako daňová substituce je coby obranné opatření obzvlášť přitažlivá právě proto, že nijak nezasahuje do sociálního státu a zároveň činí Evropu bezpečnější, zelenější a bohatší. Nač čekat?