BARCELONA – Současná globální finanční krize odhalila nesmírné tlaky, které na obou březích Atlantiku působí na konkurenční politiku. Konkrétně konkurenční politika utrpěla otřes hlavně v důsledku deformačních výpomocných opatření ve prospěch finančních zprostředkovatelů, jakož i odhlédnutí od pravidel fúzí s cílem zachránit některé ústavy. Poskytnutí kapitálu a dalších subvencí z veřejných prostředků skutečně pokřivilo hrací plochu, přičemž chatrnější instituce skončily mnohem lépe kapitalizované než instituce zdravé.

V sektoru, jako je bankovnictví, kde jsou dojmy ohledně zdraví ústavu klíčové pro jeho schopnost konkurovat ostatním, je to zásadní. Tak například při fúzi, proti níž se stavěl britský antimonopolní úřad, banka Lloyds TSB převzala potížemi zmítanou společnost HBOS, největšího hypotečního věřitele v zemi, ačkoliv v roce 2001 jí bylo zakázáno převzít banku Abbey National. Ve Spojených státech se zase investiční bankovnictví konsolidovalo vynuceným převzetím Bear Stearns ze strany JP Morgan a Merrill Lynch ze strany Bank of America. Výsledkem je velice slabá konkurence mezi zbylými hráči.

Konkurenční politika byla vypilovaná k řešení individuálních krizí, ale krize systémová jí bezmála zlomila vaz. Nejen v bankovnictví, ale i v dalších sektorech – na špici jsou výrobci automobilů – masivní subvence udržují v chodu neefektivní zavedené firmy a omezují růst efektivních firem anebo, což je zřejmě ještě horší, brání novým firmám pronikat na trh. V Evropské unii národní vlády intrikují v subvenčních dostizích s cílem přesunout náklady spojené s adaptací kapacit v automobilovém průmyslu na sousedy, jak dokládá případ Opelu.

Konsolidace, jejímž záměrem je snížit domnělý přebytek kapacit v bankovnictví a automobilovém průmyslu, však může zplodit dlouhotrvající nekonkurenční tržní struktury. Dokud se takovým strukturám bude dařit držet mimo hru nováčky, tržní disciplína bude zatlačena do kouta a spotřebitel bude trpět.

Rozsah regulace a veřejných intervencí podmiňuje právě velikost a moc obřích finančních, automobilových a dalších firem. Ostatně vliv lobbistického snažení americké branže investičního bankovnictví na uvolňování obezřetných norem finanční regulace se všeobecně pokládá za jeden z faktorů vedoucích k současné krizi. Řada lidí by navíc prohlásila, že tato branže má výrazný vliv i na opatření činěná k vyřešení samotné krize.

Zřetelná je rovněž váha „velké trojky“ mezi automobilkami v USA, navzdory relativně špatným výsledkům co do efektivity i zajišťování hodnoty pro spotřebitele. Je skutečně pozoruhodné, že za situace, kdy je společnost General Motors zdánlivě hluchá vůči spotřebitelské poptávce, probíhá debata, zda by bylo vhodné ji k výrobě palivově účinných vozů přinutit.

Mohou-li velké firmy prostřednictvím vlivu na politický proces a regulaci pokřivovat hrací plochu ve svůj prospěch a tím ve své branži držet nováčky mimo hru a náklady přesouvat na společnost, vyplývá z toho úplně nový pohled na konkurenční politiku. Anebo možná že nakonec až tak nový není.

Protikartelová politika začala v USA na konci devatenáctého století hlubokou podezřívavostí vůči velkým firmám, vzhledem ke koncentraci moci, již velikost přináší. Tento poněkud populistický náhled později ustoupil interpretaci zaměřené na efektivitu. Problémem, který se snažila řešit, nebyla samotná velikost, nýbrž tržní moc v konkrétním sektoru, protože právě ta vede k vysokým cenám a potenciálně omezuje pestrost a novátorství. Efektivita jako jádro konkurenční politiky se prosadila i v Evropě.

Současná krize ovšem může vznést otázku, zda populistický náhled na protikartelové snahy – omezování velikosti firem kvůli případnému nadměrnému vlivu – nemá jisté opodstatnění. Nejde pouze o to, že firmy, které začnou být systematicky nepostradatelné, mohou společnost vydírat, ale i o to, že mimořádně velké firmy mohou pokřivovat hrací plochu a tím na účet společnosti prosazovat vlastní zájmy. Byla-li představa, že co je dobré pro General Motors, je dobré i pro USA, vůbec kdy pravdivá, dnes je stěží obhajitelná.

Uvědomovat si problém je však jedna věc a přemýšlet o opatřeních, která by jej řešila, je věc jiná. Prostřednictvím vhodné regulace (například kapitálových požadavků se systémovou taxou pro finanční ústavy) lze firmy přimět k internalizaci výdajů, které způsobují společnosti, ale co dělat s „nadměrným“ vlivem, jenž se pojí s velikostí, už tak jasné není.

Omezovat velikost firem proto, abychom bránili koncentraci moci, je velice hrubý nástroj – a zdůrazňuje neúspěch ostatních kontrolních mechanismů v demokratickém procesu, jejichž účelem je zajišťovat, aby mocné lobbistické skupiny nedokázaly prosazovat regulaci, která se neslučuje s blahem společnosti. Pokud však není zaveden účinný systém brzd a rovnovah, protikartelové tažení ve stylu devatenáctého století se záhy dostane znovu do módy.