Západ (Amerika a Evropa) už 19 let odkládá odpověď na klíčovou strategickou otázku: jakou roli by mělo hrát postsovětské Rusko v celosvětovém měřítku a v evropském státním uspořádání? Mělo by se s ním jednat jako se svéhlavým partnerem, nebo jako se strategickým protivníkem?

Ačkoliv toto dilema získalo během krize kolem krátké války Ruska s Gruzií kritickou naléhavost, nedokázal na ni Západ jednoznačně odpovědět. Soudíte-li podle většiny východoevropských zemí, Velké Británie a Bushovy administrativy, zní odpověď „strategický protivník“. Většina Západoevropanů však dává přednost „svéhlavému partnerovi“. Tyto zdánlivě se vylučující alternativy mají jednu věc společnou: ani jedna z nich nebyla domyšlena do konce.

Pokud vidíte Rusko jako strategického protivníka – a obnova velkoruské mocenské politiky v éře Vladimira Putina ke škodě vlády zákona v domácí i zahraniční politice země tomu skutečně nasvědčuje –, pak by měl Západ od základu změnit svou agendu.

Rusko už sice není supervelmocí jako v sovětské éře, ale stále je to mocnost, přinejmenším v Evropě a v Asii. Přeje-li si Západ vyřešit bezpočet regionálních konfliktů (Írán, Blízký východ, Afghánistán-Pákistán, střední Asie, Severní Korea) a globálních výzev (ochrana klimatu, odzbrojení, kontrola zbraní, nešíření jaderných zbraní, energetická bezpečnost), které mají v jeho agendě vysokou prioritu, pak je spolupráce s Ruskem nezbytná.

Strategická konfrontace s Moskvou, tedy jakási „mini studená válka“, by tuto agendu podkopala nebo přinejmenším značně zkomplikovala její prosazování. Otázka tedy prostě a jednoduše zní, zda je hrozba ze strany Ruska natolik vážná, aby vyžadovala tak zásadní strategickou přeorientaci Západu. Domnívám se, že nikoliv.

Putinovo nárokování si velmocenského statusu i jeho velmocenská politika jsou strukturálně velmi zranitelné. Zejména to platí v době, kdy cena ropy klesne pod 40 dolarů za barel. A Putin to ví.

Z demografického hlediska zažívá Rusko střemhlavý pád, i nadále je hospodářsky a sociálně zaostalé, má nedostatečně vyvinutou infrastrukturu a totéž lze říci i o jeho investicích do vzdělání a učňovského školství. Jeho ekonomika se opírá převážně o vývoz energií a komodit a jeho modernizační úsilí je do značné míry závislé na Západu, zejména na Evropě.

Díky geopolitickému postavení a potenciálu nicméně Rusko zůstává v Evropě a Asii trvalým strategickým faktorem, který nelze přehlížet. Začlenění této země do strategického partnerství je tudíž v zájmu Západu. To ovšem předpokládá existenci západní politiky založené na dlouhodobých úvahách a sebevědomou a silnou mocenskou pozici, poněvadž Moskva bude jakoukoliv známku rozkolu a slabosti chápat jako pobídku k návratu k velkoruské mocenské politice.

Před několika měsíci přišla ruská vláda s návrhem jednání o novém evropském uspořádání v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Rusko pokládá dohody z 90. let za nespravedlivé a založené na jeho tehdejší slabosti, a proto si přeje jejich revizi. Hlavním strategickým cílem Moskvy je přitom oslabení či dokonce předefinování NATO coby vojenské aliance namířené proti Rusku a opětovné vytyčení sfér vlivu ve východní Evropě a střední Asii.

Zde však Putin dělá velkou chybu, protože všechny tyto cíle jsou pro Západ nepřijatelné a Kreml zřejmě ještě stále nepochopil, že nejlepší a nejúčinnější zárukou existence NATO byla, je a bude agresivní zahraniční politika Ruska.

Vedoucí představitelé této bývalé kolébky marxismu-leninismu zřejmě stále nechápou dialektiku. Kdyby ruská vláda skutečně chtěla dosáhnout změny postsovětského statu quo, měla by v prvé řadě vést vůči svým sousedům takovou politiku, která jejich obavy nezvyšuje, nýbrž snižuje.

Podobné zásady však v opačném gardu platí i pro Západ: na jedné straně principy nové Evropy definované OBSE po letech 1989-1990 neumožňují, aby rozhodnutí o aliancích podléhala vetu velkého souseda. Totéž platí i o svobodných a tajných volbách a neporušitelnosti hranic.

Na druhé straně však protiraketové systémy v Polsku a České republice i vyhlídka vstupu Gruzie a Ukrajiny do NATO předpokládají konfrontaci tam, kde naprosto není nutná.

Západ by se k přání Ruska obnovit jednání o bezpečnostním uspořádání v Evropě neměl stavět odmítavě. Spíše by je měl chápat jako příležitost ke konečnému zodpovězení klíčové otázky ruského místa v Evropě.

NATO zde musí hrát stěžejní roli, protože je pro drtivou většinu Evropanů i pro Ameriku nepostradatelné. Kompromis by mohl vypadat tak, že stávající principy a instituce postsovětského státního uspořádání v Evropě včetně NATO by zůstaly beze změny a Rusko by je přijalo a pomohlo zavést do praxe, za což by získalo podstatně posílenou roli ve vztahu k NATO, a to včetně perspektivy plného členství. Rada NATO-Rusko kvůli svému okrajovému postavení očividně nestačila a ani nefungovala.

Proč však neuvažovat o transformaci NATO ve skutečný systém evropské bezpečnosti, který by zahrnoval i Rusko? Změnila by se pravidla hry a dalo by se dosáhnout celé řady strategických cílů – evropské bezpečnosti, vyřešení konfliktů mezi sousedními zeměmi, energetické bezpečnosti, odzbrojení, omezení šíření jaderných zbraní atd. Ano, takto smělý krok by NATO proměnil. Rusko by však proměnil ještě více.

Bude-li Západ přistupovat k těmto diskusím s Ruskem bez iluzí, s jasným pochopením vlastních strategických zájmů a s novými nápady na partnerství a spolupráci, pak se nemusí obávat ničeho horšího než nezdaru.

Takový přístup samozřejmě předpokládá dvě věci, které momentálně neexistují: společný transatlantický postup při jednání s Ruskem a Evropskou unii, která bude jednat v mnohem větším souladu a tudíž bude silnější. Výzva, kterou představuje Rusko, nicméně nepřipouští žádné další otálení. V sázce je zkrátka příliš mnoho.