Nedávná studie OECD nám opět připomíná, že v eurozóně, stejně jako ve třech největších kontinentálních státech – Francii, Německu a Itálii –, jež její výkonnosti dominují, jsou výše příjmů na hlavu zhruba o 30% nižší než ve Spojených státech. Jestliže produktivita nadále poroste pomaleji než kdekoli jinde v průmyslových ekonomikách, tato propast se pravděpodobně bude rozšiřovat spolu s tím, jak se zatemňuje demografický profil Evropy.

Proč velké evropské ekonomiky nedokáží držet krok s americkými úrovněmi příjmů? Podstatná část skluzu plyne z méně intenzivního využití pracovní síly: míra zaměstnanosti u žen a u starších a nejmladších věkových skupin je v eurozóně nižší než v USA, pracovní doba je mnohem kratší a – což je nejméně podstatné – míra nezaměstnanosti je vyšší.

Někdo se tím utěšuje a považuje za pozitivní, že Evropané dávají přednost chvílím volna před prací. Za nízkými úrovněmi využití pracovní síly však stojí z velké části vyšší daně z příjmu a příspěvky na sociální zabezpečení a dále vysoké míry sociálních příspěvků zavedené v době, kdy se pracovní síla prudce rozrůstala a potřeba nedobrovolnou nezaměstnanost nahrazovat nezaměstnaností dobrovolnou se jevila naléhavěji než dnes. Tato opatření bude potřeba přehodnotit, aby se zvýšila nabídka pracovních sil a veřejné finance získaly na udržitelnosti.

Tento proces už probíhá, zejména v Itálii a ve Francii, prostřednictvím škrtů v dávkách sociálního zabezpečení pro pracující s nižšími výdělky, přísnějších podmínek pro čerpání příspěvků v nezaměstnanosti a daňových zápočtů pro „pracující chudé“. Od poloviny 90. let se relativní propad zaměstnanosti v těchto zemích skutečně mírně obrátil.

K nízkým mírám zaměstnanosti však ve všech třech velkých ekonomikách eurozóny přispívají také faktory mimo daně a sociální dávky: vysoké minimální mzdy a některé rysy legislativy na ochranu zaměstnanosti zpomalují pohyb pracujících na trhu práce. Přestože se začíná s plněním dlouhé agendy reforem, prvně v Německu a naposledy a obezřetněji ve Francii, výsledky se dostavují pomalu a porozumění veřejnosti pro nezbytnost změny zůstává omezené.

Ze zkušeností každé z těchto zemí se lze mnoho naučit, stejně jako ze zkušeností menších členských států EU, avšak reformy trhu práce mají nevyhnutelně silné národní zabarvení. Cíle zaměstnanosti jsou formulovány pro všechny členské státy EU už od roku 1997 v takzvané Evropské strategii zaměstnanosti (EES), která dnes tvoří součást „Lisabonské agendy“, souboru cílů sestavených tak, aby povzbudily produktivitu EU. Avšak vzhledem k tomu, že politické nástroje pro dosahování těchto cílů jsou z velké části národní a argumenty pro jejich současné zavádění v několika členských státech jsou slabé, EES dala vzniknout nerealistickým očekáváním veřejnosti, ale probudila jen omezené úsilí vlád.

Dále platí, že propast v zaměstnanosti oproti USA není jediným problémem Evropy. Od poloviny 90. let v mnoha evropských zemích zpomalilo tempo růstu výstupu na odpracovanou hodinu – jde o klíčový faktor v pozadí růstu příjmů na hlavu –, zatímco v USA toto tempo vzrostlo, takže se otočil desítky let trvající vzorec. Mezi lety 2000 a 2004 se v USA hodinová produktivita práce zvýšila více než dvakrát rychleji než ve velkých ekonomikách eurozóny – 2,8% za rok oproti něco málo přes 1%.

Proč tedy Evropané nedokázali udržet pokrok v obou základních prvcích růstu – zaměstnanosti a produktivitě – současně? Že je to možné, se ukázalo nejen v USA, ale také v dalších vyspělých ekonomikách mimo Evropu – v Austrálii, Kanadě a na Novém Zélandu – a nijak překvapivě v nových členských státech EU.

Vysvětlení nespočívá v kapitálových výdajích, jež se obvykle k růstu produktivity váží. Tady mezi USA a velkými ekonomikami eurozóny nejsou žádné zásadní rozdíly. „Vysvětlení“ je tedy třeba hledat v tom, co ekonomové nazývají celková produktivita faktorů (TFP), souhrnu několika důležitých prvků, mimo jiné inovační aktivity, dobře fungující finanční soustavy připravené a ochotné podstupovat rizika a organizační pružnosti, která usnadňuje rozšiřování nových technologií.

Hlavní výpadek v růstu TFP v Evropě byl za posledních deset let ve službách (kromě informačních a komunikačních technologií). Má-li se tedy TFP eurozóny zlepšit, zásadní věcí bude deregulace a integrace služeb, neboť v mnoha ekonomikách EU vznikají v tomto sektoru více než dvě třetiny celkových příjmů.

Zatímco produktové trhy hrály při budování jednotného evropského trhu ústřední roli, služby jsou nadále rozdrobené národní regulační a protikonkurenční praxí. Z velké části je to zapříčiněno různorodostí služeb a většími potížemi, jež v oblasti služeb způsobuje vzájemné uznávání neboli „princip země původu“, který se pro integraci produktových trhů ukázal jako zásadní.

Reforma byla bohužel v roce 2005 odsunuta na vedlejší kolej. Ve Francii byla navržená směrnice během kampaně před referendem o návrhu Ústavní smlouvy EU haněna jako podkopávání práv pracujících, symbolizované oním obávaným strašákem vtěleným do „polského instalatéra“. Tyto útoky přehlížely skutečnost, že směrnice v mnoha ohledech podřizuje podmínky zaměstnávání pracujících z ostatních členský států EU pravidlům hostitelské země.

Evropský parlament teď před sebou má přepracované znění směrnice, jež omezuje její sektorový rozsah a dělá mnoho kompromisů ohledně principu země původu. I tato omezená verze by představovala pokrok; většina přínosů plyne z odstranění úředního šimla, který komplikuje přeshraniční zakládání malých a středně velkých podniků ve službách a v rozsáhlých oblastech ekonomiky zužuje konkurenci.

Je smutným obrazem stavu EU, že se zdá neschopná dohodnout se na jednom legislativním opatření, které zřetelně prospívá produktivitě, přestože se zlepšení produktivity vyzdvihuje jako společný cíl. Neschopnost mobilizovat ve prospěch evropské integrace zájmy spotřebitelů je obzvláštním zklamáním pro nové členské státy, jež očekávaly, že získají část přínosů.