CAMBRIDGE – V době, kdy se ekonomiky Spojených států a evropských zemí dál klopotně trmácejí, sílí obavy, že je čeká „ztracená dekáda“ na japonský způsob. Diskuse se bohužel příliš soustředí na otázku, co mohou vlády udělat, aby stimulovaly poptávku prostřednictvím rozpočtových schodků a monetární politiky. Z krátkodobého hlediska jsou to klíčové otázky, ale jak každý ekonom ví, dlouhodobý hospodářský růst určuje převážně zlepšená produktivita.

Není pochyb o tom, že mohutná finanční krize v Japonsku v roce 1992 byla jako úder kladivem, z něhož se tato země ještě zcela nevzpamatovala, a paralely s dnešními USA a Evropou jsou znepokojivé. Zdá se, že Ameriku i Evropu čeká dlouhé období pomalého růstu úvěrů kvůli nezbytné přísnější finanční regulaci i kvůli faktu, že míra investic za vypůjčené peníze je v jejich ekonomikách nadále příliš vysoká. A v procesu ozdravení neexistují jednoduché zkratky.

Při hodnocení japonské zkušenosti i jejího významu pro dnešek je ovšem důležité mít na paměti, že japonský pád na zem nebyl způsoben pouze finanční krizí. Japonsko utrpělo také řadu těžkých šoků v oblasti produktivity, které úzce souvisely s dlouhodobějšími problémy země. I kdyby Japonsko nikdy nebylo prožilo splasknutí realitní a akciové bubliny, raketový vzestup jeho gigantického čínského souseda by i tak představoval obrovskou výzvu.

Na počátku 90. let již byla nadvláda Japonska na světových exportních trzích poněkud nahlodána vzestupem menších asijských sousedů včetně Malajsie, Koreje, Thajska a Singapuru. Čína však představuje veskrze odlišnou výzvu a přizpůsobit se jí potrvá mnohem déle.

I kdyby navíc Japonsko nikdy nemělo finanční krizi, trápil by je nepříznivý demografický vývoj, poněvadž jeho obyvatelstvo stárne a zaznamenává úbytek. A v neposlední řadě platí, že japonská léta hyperrůstu stála na fenomenální míře investic. Protože však produktivita musí být v konečném důsledku založena nejen na stále větším počtu budov a vybavení, ale i na inovacích, výnosy z investic se v určitém bodě nevyhnutelně musely obrátit k horšímu.

Kdyby japonská ekonomika bývala měla zdravější finanční systém, v zásadě by se s těmito hrozbami pro růst produktivity mohla vyrovnat pružněji. Kdysi závratná tempa japonského růstu by pravděpodobně byla prudce poklesla tak či onak. A jak to tak obvykle bývá, finanční krize spíše zesílila jiné příčiny hospodářského poklesu, než aby ho přímo zažehla.

Americká velká hospodářská krize z 30. let představuje další ukázkový příklad. I tehdy se obrovský díl pozornosti promrhal na otázce výhod a nevýhod fiskální a měnové politiky. Hospodářská politika New Deal tehdy často chaotickým a nevyzpytatelným způsobem rozšířila roli státu, což pravděpodobně sehrálo roli při přinejmenším dočasném omezení produktivity.

Zdá se, že USA se dnes posunují směrem k jemnějšímu a evropštějšímu státu s vyššími daněmi a možná i větší regulací. Stoupenci americké administrativy by mohli docela dobře tvrdit, že vláda provádí dlouho odkládanou údržbu v otázkách, jako je nerovnost příjmů. Pokud však USA skutečně zakusí v příštím desetiletí pomalý růst, lze všechno svést na finanční krizi?

Podobně i nejnovější evropská krize existenciální identity vytváří obrovskou politickou nejistotu a nepředvídatelnost. Také pro Evropu platí, že zažije-li v příštích deseti letech nepříznivé dopady na růst, nebude moci ze všeho vinit finanční krizi.

Z krátkodobého hlediska je důležité, aby monetární politika v USA a Evropě bděle bojovala proti deflaci na japonský způsob, která by pouze zhoršila dluhové problémy tím, že by snížila příjmy v poměru k dluhům. Jak jsem tvrdil už na počátku krize, mnohem lepší by bylo prodělat dva nebo tři roky mírně zvýšené inflace, která by plošně snížila dluhy, zejména pokud politické, právní a regulační systémy zůstanou poněkud ochromené při realizaci nezbytných odpisů.

Vzhledem k poškození úvěrových trhů bude možná zapotřebí další kvantitativní uvolňování. Pokud jde o fiskální politiku, ta již zařadila na vysokou rychlost a potřebuje postupné zpřísnění během několika let, aby se již dnes znepokojivé úrovně vládních dluhů nezhoršovaly ještě rychleji. Zdá se mi, že ti, kdo věří – často s až kvazinábožným přesvědčením –, že potřebujeme ještě větší keynesiánský fiskální stimul, zatímco vládní dluh bychom měli ignorovat, propadají panice.

V neposlední řadě je však důležité pokusit se zachovat v americké a evropských ekonomikách dynamiku prostřednictvím opatření zvyšujících produktivitu – například důsledným uplatňováním antitrustové politiky nebo modernizací a zjednodušením daňových soustav.

Ať jsou trendy produktivity jakékoliv, lze je velmi těžko extrapolovat, neboť závisejí na nesmírně složitých interakcích společenských, ekonomických a politických sil. Nositelé Nobelovy ceny Robert Solow a Paul Krugman kdysi slavně zapochybovali, zda rozšíření počítačů a technologií povede k růstu základny. (Toto téma tvoří podstatu klasické Krugmanovy knihy z roku 1990 „Věk zmenšených očekávání“.)

A konečně musí mít politici na paměti, že otázka, zda se USA a Evropa vyhnou ztracené dekádě, závisí na jejich schopnosti udržet ve svých ekonomikách produktivní vitalitu, nikoliv na pouhých krátkodobých opatřeních na stimulaci poptávky.